Jezdívali jsme na Vysočinu za tetou Božkou – výtečnou švadlenou a ještě lepší kuchařkou. Ale jak léta šla nad Vysočinou, teta ovdověla, přestala šít (už na to neviděla) a její kuchařské umění, patrně ze stejného důvodu, se zcvrklo na ohřívání stravy z družstevní kuchyně. Ale začala mluvit o nějaké Andule, snad přítelkyni z dětství nebo pozdní kamarádce.
„Nepotkali jste Andulu?“, ptávala se vždy po našem příjezdu a své dceři nakazovala, aby šla Andule naproti a pomohla jí s nákupem. „Prosím Tě, kdo je to ta Andula?“, zeptal jsem se jednou. „Ále – je to její sestra, která před devíti léty zemřela… Často si s ní povídá, když jsem v práci,“ řekla neteř.
„Ty… Není to nějak divné? Není ta teta nemocná?“, zeptal jsem se. „Ale kdepak, je zdravá jako řípa. Jen jí paměť už tak neslouží a já jsem ráda, že si má s kým celý den, když je tu sama, povídat,“ řekla.
Ale léta šla dál. Teta tiše zesnula a já jsem Andulu, kterou mi chtěla tehdy přestavit (zase nepřišla z nákupu) nikdy nespatřil. Věřím ale, že si ty dvě kamarádky tam nahoře – nevyrušované našimi dotazy a nedůstojnými pohledy – konečně poklábosí.
Karel Krejča, Rudolfov