Se svou milovanou babičkou jsem měla velmi úzký vztah, byly jedna duše. Babičku jsem poznala až jako dospívající dívka, nebotˇ maminka ji ze srdce ani nevím proč nenáviděla. když maminka onemocněla na dušičce, dnes se nemoc nazývá bipolární porucha, byla jsme společně s mladší sestřičkou svěřeny do péče tatínka. Zčásti se o mne starala právě babička k níž přilnula. Ve svých téměř čtrnácti letech prožívala obdobný příběh jako Barunka ze Starého Bělidla. Babička žila v malebném vesnickém stavení a díky ní získala lásku ke přírodě, zvířátkům, naučila se spoustu starodávných zvyků a setkala s dnes už zaniklými tradicemi českého venkova. A také nalezla cestu k Bohu.
Babička byla moudrá věřící žena se srdcem na dlani a velkým smyslem pro humor. Byla to obyčejná, prostá žena venkovská žena žijící v harmonii s Bohem, přírodou, lidmi i ostatními tvory. Byla to zkrátka má pohádková babička. Mockrát jsem měla pocit, že v místech, kde nikdy předtím nebyla, se dokonale orientuji, jako bych je znala odjakživa. V blízkosti babičky mívala krásný, takový sladkobolný pocit. Dokonce se mi chvilkami zdálo, že slova, která pronáším, mi do úst někdo podsouvá, že mé myšlenky nejsou moje, ale její. Babička říkávala, že je to Duch Svatý. Když babička zemřela, dlouho se s její smrtí nemohla smířit. Po její smrti mi zůstal malý modlitebníček. Nosila jsem ho s sebou na hřbitov, když si chtěla v duchu s babičkou popovídat. Krátce po babiččině smrti, pár dní před Svatým Václavem , jsme se s tatínkem vydali na její hrob. Byl krásný slunný podzimní den, avšak nesmírné sucho, trvající již od léta. Bylo to zvláštní, ale místo po silnici jak byli doposud zvyklí automaticky zabočili na lesní cestu, o které jsme sotva věděli. Myšlenkami jsem byla stále s babičkou, vzpomínala na její barvitá vyprávění o skřítcích a lesních vílách i na jedinečný borůvkový koláč a na skvělou bramboračku s houbami. I táta si na houbovku od své maminky v tu chvíli vzpomněl. A v tu chvíli z nedalekého houští, jako bych zaslechla její hlas. “ Božínku na nebi, to je ale nadělení, děti moje, pojďte sem.“ Pak se to stalo. Šla jsem za babiččiným hlasem jako omámená. Sotva ušli pár kroků, narazili na malou mýtinu.
Bylo to neuvěřitelné. Tolik pravých hřibů na jednom místě snad nikdo předtím neviděl. Mít sebou kosu, mohli je podžínat. V kraji, kde se vyskytovaly málo a ještě po takovém suchu jev naprosto nevídaný. Nasbírali snad deset kilo nádherných hřibů. Na hřbitov se už nedostali. Když nastoupili do vlaku, lidé na náš úlovek neuvěřitelně koukali a kroutili nevěřícně hlavou se slovy “ takovéto nádherné hříbky ve zdejší krajině již pěkných pár let neviděli.“ Houby jsme čistili dlouho do noci a vzpomínali na babičku, která nám onen dar určitě seslala z nebe, abychom nebyli ochuzeni o vánočního kubu, kterého tatínek nade vše miloval. Nějak se mi nechtělo spát a tak vyšla na balkon a zapálila babičce svíčku s tichou omluvou, že nedorazili v ten den na hřbitov. A v tu chvíli na nebi spatřila nejjasnější a nejkrásnější hvězdu a kdesi hluboko uvnitř cítila nádherné teplo. Všude bylo úplné ticho, ani list na stromě se nepohnul a já pocítila jakýsi vánek ve vlasech, který po chvilce zmizel jako ona nádherná hvězda na nebi. Od té doby se s babičkou nesetkala, avšak věřím, že je mým strážným andělem, který mne nikdy neopustil.
Vladislava Chourová