Jsou zážitky, na které dlouho nezapomeneme a na některé nezapomeneme nikdy. Jela jsem tenkrát navštívit svou dceru a malou vnučku. Bydlely totiž jeden čas hodně daleko a já už jsem je chtěla vidět – i když ta dálka mě opravdu netěšila, až odrazovala. Ale nakonec jsem sbalila velkou tašku a nasedla do dálkového autobusu. Mám raději vlak, je pohodlnější, ale tam snad ani žádné koleje nevedly – prostě taková ztracená varta.
Jízda byla ale velmi pohodlná a okolní krajina začala být po čase hodně romantická. Lesy, hory, paseky, stráně… Ovšem domů a chalup opravdu málo. Po čase byla velká přestávka. Jistě, řidič si musí oddechnout a my pasažéři se rádi protáhneme. Vyšli jsme z autobusu a po pár krocích byla restaurace. Všichni do ní zamířili, tak jsem šla také. A už se začalo objednávat. Za normálních okolností bych si také ráda dala, ale jízda čímkoli mi nedělá právě dobře, ta jsem si objednala jenom minerálku. Dopila jsem a zvedla se na čerstvý vzduch. Po krátké chůzi se mi udělalo lépe. Řekla jsem si, že už tam nebudu pochodovat na těch svých vysokých podpatcích, raději, že se podívám tam do toho maličkého obchůdečku a pár drobností ještě holkám přikoupím. Mám čas, říkala jsem si, řidiči teprve nesli opulentní večeři. Tu než sní, budu dávno venku.
Pár drobností jsem nakoupila a vyšla ven. Na vzduchu mi bude přece jen lépe, říkala jsem si. Ovšem koukala jsem na místo, kde stál náš autobus a ono nic. Nic tam nikdy nebylo. Zakroutila jsem hlavou, vždyť si to místo sakra dobře pamatuji – u růžového plotku. Snad ještě poznám barvy. V tom šel kolem místní občan. Zeptala jsem se ho, jestli tam neviděl dálkový autobus. Jen mávl rukou: „Nakloňte se, možná ho ještě zahlédnete v zatáčce, před chvílí odjel!“ Začaly na mě jít mrákoty. To nebylo možné! Přece mě tu nenechali, museli si všimnout, že tam nejsem. Mám na sedadle velkou tašku i s kabátem! Mohla jsem si říkat cokoliv, pravda byla taková, že odjeli beze mne.
Po chvilce stání jsem začala pomalu kráčet ve směru jízdy, musí se přece pro mne vrátit. Nikdo se ovšem nevracel a já jsem šla dál a dál ve směru jízdy, stále, i když teď už s malou nadějí. Na svých velevysokých podpatcích jsem u potom na nerovné silnici dost klopýtala a náladu jsem měla samozřejmě na nule. Ale pak jsem se trochu sebrala a řekla si, že musím stopovat. Vím, že je to nebezpečné, ale co mi zbývalo? Vždyť ten domorodec řekl, že další dálkový autobus jede až zítra. Jenže ono nejelo nic. Jen jsem kroutila hlavou. Doba mobilů ještě nebyla rozvinutá a já stejně ani nevěděla, kde jsem. Pána jsem se nezeptala. A kolem by jen široká pláň po obou stranách a v dáli hory a lesy. Kdybych nebyla tak zoufalá, tak bych se musela smát. Byla jsem jako Alenka v říši divů.
Konečně jelo auto. Mávla jsem a hned zastavilo. Řidič byl příjemný, a když mě viděl tak zkroušenou, snažil se mě pobavit. A odvezl mě opravdu kus. Musel potom odbočit, ale i tak jsem byla vděčná a už s poněkud lepší náladou. Jen jsem byla zaskočená sdělením, kolik mi zbývá do cíle mé cesty. To už jsem si povzdechla – je to jako bych jela na Mars. Ale štěstí mi přálo. Jelo další auto a řidič mi také okamžitě zastavil. Jen jsem si řekla „přece jen nejsem k zahození, není mi sice dvacet, ale stále bezva!“ Má radost ovšem značně pohasla, když jsem nakoukla dovnitř s dotazem, zda jede tam a tam. Přední část auta byla totiž hojně vyzdobena různými křížky, obrázky a zvláštními, mě neznámými, symboly, což mě dost vystrašilo. A to nejhorší nakonec. Ten řidič vypadal jako obří gorilí samec ze ZOO! Kdybych nebyla v tak zoufalé situaci, tak bych si k němu nikdy nesedla. Ovšem musela jsem. A tak jsem začala vést s řidičem moudré a rozvážné řeči, dost opatrně, aby se nedej bože nějak nerozčílil. Zatím bylo vše v pořádku a já jsem se uklidnila. Ne na dlouho. Najednou sebou auto trhlo a my jsme zabočili do lesa na nějakou uzoučkou okresku, či co to bylo. Polil mě pot. Jen jsem si řekla: „děvče, mysli pozitivně a nedej na sobě nic znát!“ Lehce jsem se ohlédla se zaťatými zuby na řidiče a ten sdělil, že je to tady mnohem blíž.
Když jsem tak sledovala hustý les po obou stranách, tak mi bylo jasné, že v mých botech se mi moc dobře utíkat nebude. „Musím se jich proto rychle zbavit,“ napadlo mě. Jen se dostat ven z auta, tak aby nic netušil. Mám sice výcvik v džudu, ale to už je doba mého zeleného mládí, ta dávno minulá. Navenek jsem se tvářila pořád stejně jako příjemná a chápavá společnice. Jen sem tam se mi vybavilo – je to uprchlý vězeň, člen nějaké sekty nebo utečenec z léčebny? Mohla jsem si myslet, co jsem chtěla, příležitost k útěků se zatím nerýsovala a já jsem byla zpocená jak myš! Až jsme vyjeli z toho ponurého lesa a ocitli se na normální silnici. Řidič zastavil a řekl: „Já musím dál tímto směrem, ale tady snadno chytíte stopa!“ Vysedla jsem s mnohými díky a nemohla uvěřit nastalé situaci. Vždyť já jsem se bála úplně zbytečně. Neuvěřitelné, vůbec nic se mi nestalo. Během pár chvil jsem mála na další auto a to jelo přímo do městečka, kam jsem směřovala i já. Mému zážitku se chvíli smál, potom kroutil hlavou. Zlatá tečka nakonec. Znal řidiče autobusu a zavezl mě přímo před jeho dům! Řidič se divil, jak se to mohlo stát, a zavezl mě do garáže autobusů. Tašku s věcmi i penězi, kabátek i všechno ostatní bylo v pořádku. Nic jsem raději nekomentovala, řidič také ne.
Setkání s mými děvčaty bylo radostné, nic jsem jim neřekla. Až po čase. Musím říci, že jsem se v životě tak nebála. Být slabší povahy, tak mě asi skolil infarkt, i když na něj jsem roky opravdu neměla. A moje kamarádky svorně prohlásily, že by je na místě trefil šlak!
Marie Tománková, Přerov