Z postele se hrabu zrána,
na svět hledím jak ta vrána
o pantofle zakopnu,
noční stolek nakopnu,
a že už jsem stará bába,
rozplesknu se jako žába.
Když se zvednu z podlahy,
ruka žádá o dlahy,
marně se však namáhám,
jdu vstříc dalším nástrahám.
Ranní káva byla z PLUSU,
rázem končí na ubrusu.
při vaření oběda
zase běda, přeběda.
Odskočím si pro chleba,
vracím se – slov netřeba,
vůně zelí je ta tam,
jen kouř před očima mám.
Z hrnce vane černý puch,
rychle: Okno – to chce vzduch!
Odpoledne volno mám,
jářku- to si vychutnám,
než napustí se vodička,
dám ještě vařit vajíčka.
Do vany lezu zvesela,
Ne, to jsem dělat neměla,
voda studená, jako led,
vyskočím coby laňka hned.
Na mokré dlažbě tělo nahý
pěkných pár kilo živé váhy!
Drápu se zase na nohy,
to vám byl pohled pro bohy,
Ne, já se ještě nevzdávám,
za chvíli teplou vodu mám.
Pak ponořím se do pěny,
dnes nejsem dítě štěstěny,
z relaxace mně vyruší
rány, co náhle zabuší.
Aha, to asi vnuk se zvenku vrací,
můj klid se ale rychle ztrácí!
Když z kuchyně zazní-věřili byste-
zděšený výkřik- „Ježíši Kriste!“
Vyletím z vany jako blesk
a na dlažbě pak opět-plesk!
V té koupelně už nemám stání,
mně do kuchyně cos pohání.
Ve dveřích stojím jako svíce,
nemám už věru síly více,
kuchyňku svou já nepoznávám,
pro dnešek končím, já to vzdávám.
Ať je či není mi to milo,
ta vejce dokonala dílo.
Zatím, co ve vaně jsem snila,
voda se z hrnce vyvařila,
vejce se pekla, bouchala
a po kuchyni létala.
Skutečnost byla taková:
explodovaly doslova.
Tak tohle už je konečná.
Kuchyň – samá drť vaječná!
Hrnec prázdný- vejce v luftu,
no nezabili byste kuchtu?
Že na vejce jsem zapomněla,
velký úklid jsem z toho měla.
A že byl první advent právě,
snad proto jsem to zvládla hravě.
Zapálila i první svíci,
jsme přece Boží bojovníci!
Teď mám pěkně uklizeno
a na Vánoce vybíleno.
Vyvětráno, hotovo
a zas s chutí do toho!
Vorlíčková Anna, Merklín