Martin si celá léta užíval svobodu, až do chvíle, dokud nepotkal svou starou lásku Alenu. A tehdy pochopil, že nechce být sám. No to už měl čtyřicet a ona také. Uvažoval, že by nebylo špatné mít rodinu a konečně se usadit, proto zanedlouho požádal svou starou lásku o ruku. Alena, kterou znal už z dob svého mládí, neskrývala radost z toho, že se bude vdávat. Nic by nebylo na tom zvláštního až na to, že svatba měla být již po měsíci randění. A víte jak to chodí. Všichni se tomu divili.
„Alenka a není to brzy? Vždyť se téměř neznáte, „nechápavě kroutila hlavou její rodina, ale ona měla na všechno vysvětlení.“Ale prosím vás, vždyť s Martinem jsme spolu chodili, když jsem měla osmnáct. Je to fajn chlapík. A navíc mám na krku čtyřicítku, je nejvyšší čas, abych se vdala. „Tak se tedy vzali. Svatba byla plná zamilovaných pohledů a slibů o věčné lásce, kterou si přísahali před Bohem. Nikdo neviděl šťastnější párek, jak byli oni dva. Jednoduše řečeno, byly do sebe bezhlavě zamilovaní. No všichni dobře víme, že prvotní zalíbení pomine rychle a vůbec nezáleží na tom, zda má člověk osmnáct nebo čtyřicet. No Martin s Alenkou s tím asi nepočítali, protože jejich překvapily jejich první neshody v manželství.
„Mohla bys být už ticho. Od rána do večera pouze mluvíš. Potřebuji mít chvíli klid, „stěžoval se Martin. Ano, Alena byla více než dost upovídaná, což však Martinovi začalo vadit až po čase. Byla překvapená z jeho reakce. Nikdy předtím neměl problém s její upovídanosti a najednou tohle. No to byla malina oproti tomu, jak se jejich vztah změnil, když se jim narodilo dítě. Malý Kubko byl rozkošný, ale zároveň uplakaný, ale to jsou přece všechny děti. Zdálo se, že Alena nezvládá svou pozici být matkou. Zatímco Martin chodil do práce, ona se starala o malého, ale přitom lamentovala, jaké to mě těžké. Dítě v noci plakalo, byla z toho unavená a nervózní. Martin po návratu z práce vyžadoval klid, kterého se však při malém synovi a věčně se stěžující manželce nedočkal. Bolela ho z toho hlava, začal mávat deprese. Uzavíral se do sebe, a když se nehádali, tak byla tichá domácnost.
„Jsem unavený, mohla by si ho utišit?“ Stěžoval si.
„Vždyť vidíš, že dělám co můžu, zatímco ty jen frfleš.“ A znovu byl oheň na střeše. Jejich vztah chřadl, oba to měli těžké. Ona při uplakaném dítěti a on v práci, která byla manuální a těžká. Přece jen, měli už čtyřicet, ne sladkých dvacet, když jde všechno snadněji. No vydržely spolu dlouho. Celých devět let. No i když Kubko vyrostl, hádky neustávaly. Alena si nemohla najít práci, tak Martin musel pracovat od svitu do večera a nejednou jí vyčítal, aby si něco našla. Jenže jí se to nedařilo a možná si i na to zvykla, že pracovat nemusí, neboť pracuje on. Možná se jí nechtělo pracovat. A Martin měl toho plné zuby. Když přišel domů, nebylo navařeno, ani poupratované a Alena stále častěji nebyla doma. Většinou ji našel u nějaké kamarádky. Zlobilo ho, že už když nemá práci, tak by mohla alespoň něco uvařit. Hádky nabíraly na intenzitě a Martin měl stále větší deprese. Umíte si představit, co taková deprese dokáže člověku nadělat? A ještě k tomu neléčená? Uzavíral se do sebe a začal pít. Nejprve jen občas, ale pak, když zjistil, že se u alkoholu uvolni a deprese není tak silná, tak pil denně. Možná jen sklenku, dvě, ale i to stačilo k tomu, aby se z toho stala závislost. A deprese neodcházeli, ba naopak, byly stále silnější. Alena byla zoufala. Prosila ho, ať přestane pít, neustále se s ním hádala. No on nechtěl přestat. Toužil po jediném, mít klid od každého a začal se proto do sebe uzavírat. Až jednoho dne při jedné z jejich nesmyslných hádek Martin vytáhl nůž a řekl:
„Mám už toho plné zuby, když nezabiju tebe, tak zabiju sebe.“ No naštěstí to byla jen výhrůžka, i když slovy o sebevraždě nikdy neplýtval. Stále častěji vyprávěl o tom, že se mu nechce žít, dokonce přestal i jíst. Začal mít zdravotní problémy a bolesti neustávaly. Alena s ním přestala už úplně komunikovat, protože byla v koncích. Chtěla mu pomoci, ale on to odmítal.
„Pokud se nepůjdeš léčit, je mezi námi konec. Podívej se na sebe, jak vypadáš! Je z tebe troska. „To věru i byla. Martin totiž zhubl natolik, až nebyl schopen pracovat. Jednoho dne, když se nemohl postavit ani na nohy, rozhodl se skoncovat se svým životem. Deprese, nechuť k jídlu a hrůzostrašné myšlenky ho už unavovaly. Vzal žiletku a podřezal si žíly. Alena ho naštěstí našla a přivolala záchranku. Lékař konstatoval, že Martin mě poškozená játra a velké žlučníkové kameny, které způsobily, že radikálně zhubl. Deprese měl i kvůli podlomenému zdraví, či hádkám s Alenou. No v nemocnici se v něm jakoby něco zlomilo. Navštívili ho jeho známí, kteří mu začali přemlouvat do duše, aby se vzpamatoval. Tvrdil jim, že chtěl zemřít, neboť smysl života nevidí v ničem. Nemyslel na to, že mě krásného syna, co potřebuje otce stejně jako matku. No nechal se nakonec přemluvit a souhlasil s protialkoholní léčbou a také s léčbou psychiatra. O několik týdnů se vrátil domů z psychiatrie, vyrovnaný a zdravý. Pod dozorem lékařů zdravotní a psychické problémy pominuly, deprese jakoby od něho utekla. Stačilo přitom tak málo, vyhledat lékaře. Ti mají nejednou zázračné ruce a Martin to už dnes ví.
Mirka