Dřevorubec

Polévka bublá na sporáku, Žaneta neklepává řízky a hlavou táhnou myšlenky: Která z kamarádek odpověděla za ni na seznamovací inzerát? Vždyť každá dobře ví, že ona by se nikdy takto neseznamovala… Ale stejně dobře každá ví, že od doby, co jí před třemi lety tragicky zahynul manžel Martin, žije Žaneta jako v hodně špatném snu. Každý den je téměř stejný: Ráno nachystat šestiletá dvojčata Aničku a Lucinku do školy, nakoupit, trochu poklidit, navařit… a už jsou dvojčata doma. Odpoledne se mrknou na učení, projdou se, občas zajdou na bazén nebo do sauny, a už je tu Večerníček. Žaneta přečte holkám pohádku, zhasne veselou dětskou lampičku, dají si pusu na dobrou noc a… Den končí, Žaneta zapíná svou každovečerní přítelkyni s osmi programy, u které během dvou hodin usne a zase se nedozví, jak film skončil.

Tak je to již tři roky, od doby, co její Martin odjel na služební cestu, z které se již nevrátil. Proč právě ona? Včera „oslavila“ 30. narozeniny a již tři roky žije jako jeptiška. Nemá čas ani na oblíbený aerobic, který kdysi předcvičovala, přibrala a tolik jí chybí manžel. Místo vedle ní na obrovském letišti zůstává noc co noc prázdné. Ve skříni na ramínku visí jeho oblíbená flanelka, jako by měl každou chvíli přijít, obejmout ji a zeptat se: „Na co myslíš, broučku?“ V koupelně na zrcadle pomalu vyprchává pánská kolínská, kterou mu koupila k svátku. Už nepřijde, přesto se Žaneta s těmito drobnostmi nedokázala rozloučit. Tolik jí ho připomínají… A jak chybí holkám. Bylo to tehdy těžké – vysvětlit tříletým žabkám, že se jim už táta nevrátí.

A právě včera volal neznámý muž, že dostal odpověď na svůj seznamovací inzerát od její kamarádky, která se snaží Žanetu vrátit do života a seznámit ji. Chvíli si povídali. Už ví, že onen muž je z malé vesničky 50 km od jejich velkého města, živí se jako dřevorubec a je o rok mladší než ona. Slušně mu řekla, že ona je šťastná tak, jak je, že jí dosavadní život vyhovuje a nemá zájem ho měnit.Muž se po chvilce odmlčení rozvyprávěl: Ani on není nešťastný a nehledá stůj co stůj „někoho“. Žije s maminkou v menším domku v malé vesničce a jemu docela dobře. Ví ale, že by mu mohlo být lépe a… zkusit se má přece všechno.
Žanetu jeho klidný, tichý hlas upoutal a souhlasila s tím, že popřemýšlí a Mirek, jak se tento „dřevorubec z vesnice“ jmenuje, zavolá ještě druhý den večer.
Dnes večer bude volat, přemítá Žaneta. Má se s ním sejít? O čem si s ním bude povídat? Je to nějaký vesnický „budižkničemu“ a ona žije ve velkoměstě. Navíc ONA mě dvě šestileté holky a on viděl dítě možná z rychlíku. A je mladší… Ne, neuvidí se s ním, vždyť jí nic nechybí. Je mámou na 100%, a to jí stačí. Ale je skutečně tak senzační mámou, jak si myslí? Vždyť právě včera plácla Lucku přes zadek za ztracené bačkůrky a vzápětí si uvědomila, že jí pytlík se školními přezůvkami zapomněla nachystat. Anička se dnes loudala se snídaní a ona jí zle vynadala. To se za Martina nestávalo… Holky byly menší a bylo s nimi víc práce, ale ona vše zvládla a měla dobrou náladu. Večer si mohla jít zacvičit nebo zaběhat si, Martin děti pohlídal. Vracela se a holky už ležely vykoupané a voňavé v postýlkách… Teď jí den končí po Večerníčku, je nervózní, unavená a zlá. Ale seznamovat se? Copak by někdo jiný mohl narušit jejich posvátné soukromí, líbat její rty místo Martina a vychovávat s ní Aničku s Luckou? Uléhat vedle ní na polštář, na kterém spával Martin?

Ne, to ONA nepřipustí!

Ona zvládne vše sama a večer řekne tomu dřevorubci, ať si hledá jinou. Copak by se mohl rovnat nějaký mozolnatý hromotluk s jejím jemným Martinem, který byl inženýrem a jehož hebké, téměř doktorské ruce, tak báječně hladily?
Žaneta solí polévku proudem slz, které jí při vzpomínce na Martina vyhrkly. Ale to se už celým bytem rozléhá zvuk zvonku, holky se vrátily ze školy. Rychle utřít oči do rukávu, úsměv a jde se otevřít. Holky si ani nevšimly jejích pláčem zčervenalých očí. Vrhly se hladově na přesolenou polévku a žvatlaly a žvatlaly…
Večer, když holky usnuly, hypnotizovala Žaneta telefon a mumlala si pro sebe: „Ať nezazvoní, ať nezazvoní…“

Mirek ale volal. Neptal se hned, jestli souhlasí se schůzkou. Vyprávěl o zraněném štěněti, které našel v lese, vzal ho domů a teď se o něj stará. Zeptal se Žanety, jestli mají nějaké zvíře. Vrátil jí tak smutné vzpomínky na jejich Šmajdu, jezevčíka, který před rokem zemřel stářím. Za tři roky jí zemřelo tolik blízkých: manžel, rodiče a pak i Šmajda… Mirek smutně přerušil její myšlenky. „To je mi líto, ale obdivuji vás…“ „Proč?“, vyjelo ze Žanety. „Sama se starat o dcerky… to asi není jednoduché?!“ „Co vy o tom víte?“, vyštěkla Žaneta jedovatě. Omluvil se a jí ho začalo být líto. Co si to dovolila? Vždyť jí nijak neublížil a zdá se být hodný a citlivý. Zase ta její zloba ke všem. Tak postupně ztratí všechny přátele.
Povídali si ještě asi 20 minut. On o vesničce, kde žije, ona o holkách a zálibách. Když se zeptal, jestli ji smí vidět, slyšela samu sebe, jak říká: „Když o to stojíte?“
Za týden přijel k nim do města. Byla sobota, holky nechala do neděle u kamarádky. Šla mu na nádraží naproti. Před nádražím čekal tmavovlasý hromotluk s kyticí růží a dvěma čokoládami pro holky. Byl smutný, když zjistil, že je Žaneta s sebou nevzala.
Byl březen, venku zatím nesměle svítilo sluníčko, jako by přemýšlelo, jestli už je na něj ten správný čas. Žaneta by ale nikoho cizího domů nepozvala. Až do večera chodili městem, povídali si a kytka pomalu vadla. Když se začalo stmívat, uvědomila si, že takto chodí už několik hodin a vůbec se nenudí. Večerníček dávno skončil, holky jsou už v postýlkách a ona po hrozně dlouhé době vidí hvězdnou oblohu jinak než přes okenní sklo.
Zašli spolu na večeři a Mirek se nesměle zeptal, zda se ještě uvidí. „Nevím“, plácla, „máme na sebe telefon“.

Mirek byl úplně jiný než její zesnulý manžel: Měl téměř o 20 cm víc, jeho kučeravé tmavé vlasy by potřebovaly přistřihnout a hnědé oči se jí také nelíbí. Rozhodně nebyl jejím idolem mužské krásy. Navíc je o celý rok mladší a ona preferuje spíš starší partnery.
Měsíc pak Mirek Žanetě volal, povídali si o zálibách, o každodenních zážitcích, o dětech i o zraněném pejskovi z lesa. Vždy, když ji chtěl ale vidět, se na něco vymluvila.
Pak se odmlčel. Když děti večer usnuly, přistihla se, že sedí a tupě zírá na telefon. Ten ale nezazvonil… A jí čimdálvíc začínal chybět jeho klidný, sametově jemný hlas, který se k habánovi vůbec nehodil.
Má zavolat? Ne, ona je dáma, a to se vůbec nehodí. Další den zavolala, ale jakmile telefon začal vyzvánět, zavěsila. „Srabe“, vynadala sama sobě druhý den po Večerníčku, a zavolala znovu. Telefon zvedla Mirkova maminka a sdělila jí, že Mirek leží v nemocnici. Lekla se. Ano, ona, která si myslela, že ji již nic nerozhází, se lekla!
Byl to jen slepák, a tak po návratu z nemocnice Mirek zase volával večer co večer. Když se jednou zeptal, zda smí přijet, ráda souhlasila. Vlastně na tu otázku už dávno čekala.
To už Mirek poznal i holky. V létě si poprvé zajeli na výlet do hor. Když už v kopcích nemohla, podal jí Mirek svou velkou ruku. Její malá dlaň se v té jeho úplně ztrácela. A Žaneta po dlouhé době ucítila pocit bezpečí a úplné odevzdanosti. U srdce ji něco hřálo a jeho čokoládově hnědé oči ji hladily, celá se v nich utápěla.

Za týden jela Žaneta s dětmi k Mirkovi na návštěvu. Měla strach. Představovala si všechno: vesnický domek, smrad hnoje, pašíka v chlívku a široko daleko ani stopa po civilizaci. Vesnička ji ale okouzlila. Přivítaly ji malebné domečky, čistá náves, kostelík jak z Ladových pohlednic, i mourovatá číča jako by ji přišla uvítat. To vše tu leželo obklopené poli, loukami a lesy. Vzduch voněl medem a květinami.
Mirkova maminka ji přivítala jako vlastní dceru a láskyplně pohladila Aničku a Lucinku. Holky se jí ještě tu noc nastěhovaly do postele. Četla jim pohádky, pletla culíčky, ukázala králíky a ona měla konečně čas sama na sebe. Vlastně.. ONI. Mirek ji obletoval, byl něžný a neobyčejně citlivý, uměl navařit a holkám pofoukat odřené koleno. Přitom jí byl oporou, skálou, o kterou se mohla kdykoli opřít.
Zamilovala si malý domeček i vesničku, z které nerada odjížděla zpátky do města. Po návratu domů nechápala, jak mohla žít celá ta léta v rušném velkoměstě. Ráda se vracela do vesničky obklopené lesy a „doma“ jí Mirek moc chyběl.
Po roční známosti se k němu trvale nastěhovali: – ona, holky a pod srdcem jí rostl jejich společný poklad, synáček Matýsek.

Malý Matýsek má čokoládové oči po tátovi, tmavé kučeravé vlasy a na dítě nezvykle velké ruce. Moc mu to sluší.
Ona a holky našly novou, báječnou rodinu. Díky kamarádce, kterou dodnes nevypátrala, získala báječného mužského a velkou rodinu, v které nechybí babička a pes.
Večer před usnutím si tiše, tichounce /aby to nezakřikla/ šeptá: „Jsem šťastná! Děkuji Ti, kamarádko!“

Pavla (41), Karviná-Hranice