V roce 1964, to mi bylo dvacet let, kdy běžel tehdy populární film o Fantomasovi, jsem se potřebovala o tenhle „napínák“ s někým podělit, kdo se na film nedostal. Šla jsem tedy navštívit švagrovou, která žila s mým bratrem a dvěma malými dětmi ve druhém patře činžovního domu. Kolem stolu sedělo i pár sousedů a má kamarádka. Všichni s napětím poslouchali mé dramatické vyprávění hororových událostí z filmu. Přidala jsem i kousek z mé fantazie.
V okamžiku, vlastně ve stejnou chvíli, kdy se měla zjevit podle mého vyprávění příšerná hlava Fantomase, něco v tomto druhém patře zabouchalo na okno a za ním se zjevila silueta velké hlavy s podivně gestikulující ruka. Vypadalo to spíš jako čert. Ve vteřině jsme byli všichni pod stolem, někdo křičel „Zhasněte světlo!“
Několik vteřin jsme se klepali pod stolem. A už se ozvalo za oknem řvaní „Otevřete, co blbnete, spadnu z římsy, sotva se držím!“ Tak jsme zjistili, že ta příšerná hlava, tmavá, kudrnatá patří příteli mé kamarády, která se s námi schovávala pod stolem. Otevřeli jsme a s peprnými nadávkami jsme mu pomáhali dovnitř. On se přiznal, že nesnáší výšky, ale když nás tam tak hezky za oknem viděl, nějaká zvláštní nadpřirozená síla ho přiměla k tomu, aby vylezl po hromosvodu na římsu do druhého patra a pořádně nás vystrašit.
Záhadou jaksi zůstává, jak to, že zabouchal ve stejnou chvíli, kdy jsem líčila, jak Fantomas vypadá. A tak večer plný překvapení běžel dál. Petr alias Fantomas k našemu úžasu poklekl před kamarádku a požádal ji o ruku. K našemu úžasu proto, jelikož on se ne a ne ženit a kamarádka se tak moc chtěla vdávat… Už bylo na čase po těch letech.
Vzali se, naše parta jim byla na svatbě. Jak to vypadá u nich dnes nevím, třeba se po těch letech ozvou, po tom tomto článku, jestli mi vyjde.Ještě druhý den mě tenhle zážitek uchránil od pokuty. Hned dopoledne po otevření cukrárny, kde jsem pracovala, přišel první host a objednal si zmrzlinu. Ejhle, byla to ČOI, tedy kontrola na váhu zmrzliny a ještě k tomu kontrolor byl z Prahy, což pro nás byl extra respekt. Na váze na dvou kopečcích zmrzliny něco malinko chybělo, ale tehdy to stačila na pokutu plus srážku od zaměstnavatele z platu.
Posléze jsem potřebovala z kanceláře nutně zatelefonovat a tam, asi z nervozity, když jsem viděla kontrolora psát, jsem se rozpovídala holkám o včerejším zážitku. Později, když přišel kontrolor za mnou podepsat protokol a pokutu, byl to šok. Říkal mi: „Když to nikomu nepovíte, pokutu roztrhám, protože od včerejška mám dny blbec a takhle jsem se nepobavil ani na Silvestra.“ Moc to pro mě znamenalo a až nyní se k tomu přiznávám.
Jarmila K, Praha 2