Miluji podzim, barevné fábory tančící ve větru, rozevláté pláště žen a dívek a hejna neposedných draků na nebi za městem…

Dobře vím, že podzimní čas s sebou přináší i svátek zemřelých. Každoročně s manželem objíždíme hroby našich blízkých s věnečky a kyticemi. Tak tomu bylo i před 5 lety. Vzali jsme s sebou i vědro, hadříky, smetáček a lopatku. Na hřbitově ještě nebylo moc lidí, jeli jsme raději pár dní předem.

Vybalili jsme z tašky věci na čistění. Já zůstala u hrobu a manžel šel na opačný konec hřbitova pro vodu. Dala jsem se do zametání listí z poklopu. Slunce pomalu zapadalo, jen poslední paprsky zlatily kříž na kapličce naproti.

Paní, chcete pomoct?“ slyšela jsem najednou za sebou. Přiznám se, že jsem se lekla. Tenký hlásek patřil asi šestileté dívence, a i když nebylo moc teplo, já sama byla v bundě, děvče mělo na sobě letní tričko a sukýnku po zem. Vypadala jako z krajkové záclony. Byla bleďoučká, jen velké modré oči zářily z úzké tváře.

Ne, ne, to není práce pro malé holčičky, to zvládnu sama. A ty se nebojíš hrát si na hřbitově?“ zeptala jsem se jí.„Ale kdepak, jsem tu denně,“ švitořila a poskakovala kolem hrobů, jako by se ani nedotýkala země.

Přišlo mi divné, že se děvče objevilo samo na hřbitově a že ji nikdo nehledal. Porozhlídla jsem se, kde je manžel, a uviděla jsem jej kousek od kapličky. Najednou se dívenka usmála a se slovy „Tak se mějte, paní, já zas někdy přijdu,“ odtančila do další uličky mezi hroby.

Prosím tě, kde tolik vězíš?“ zeptala jsem se muže. „Viděl jsi ji?“ „A koho, prosím tě?“ odpověděl nabručeně. „No, tu malou holku v bílé sukni!“

Zaťukal si na čelo a začal cídit hrob. Při úklidu jsem zapomněla na malou návštěvnici, ale když jsme odcházeli, viděla jsem u nedaleké ubytovny sedět skupinku lidí. Zeptala jsem se, zda tam někdo nepostrádá malou blonďatou holčičku. Všichni kroutili hlavami, jen nejstarší žena říká: „No, bydleli tu na čas  mladí lidé s dcerkou. Bylo to před 3 lety. Oba dost pili a malá si většinou hrála sama u hřbitova. Jednou ji nemohli najít, zapojili se i sousedé. Našli ji až na druhý den v kontejneru se starými věnci zabalenou do krajkové záclony! Vraha dopadli do měsíce.“

V té chvíli by se ve mně krve nedořezal! Možná to byla holčička z nedalekých domků, ale co když…

Každý rok o dušičkách si na děvčátko vzpomenu. Pokud to byla ta  z ubytovny, snad už její duše nalezla klid, a když se sem minule zatoulalo dítě ze sousedství, asi na ni dávají rodiče větší pozor…

Jarka

_DSC0047