Život je skládankou drobných okamžiků, zážitků a příležitostí, které buď uchopíme, nebo necháme uplavat. Záleží na osudu, jak nás vede a kam nás vede…

Poslední dobou jsem neměla štěstí na muže, a tak jsem dobrovolně byla sama. A taky jsem dala výpověď v práci, protože majitel, drobný podnikatel, nám již několik měsíců neplatil.
Neměla jsem co dělat, často jsem se nudila. Sbírala jsem odvahu vzít nové a nové hromádky životopisů a roznášet je po firmách ve městě. „Stejně skončí v koši.“, honilo se mi hlavou.
Mé kamarádky trávily čas v práci, a pak se věnovaly rodině, domácnosti, a já se mohla ukousat nudou. Taky jsem občas zašla do fitka, nebo na kolo, ale moc mi to nepomohlo.

Ten den jsem opět urovnala hromádku životopisů, vložila ji do kabelky, a vyrazila jsem zkoušet štěstí. Byla jsem jako houska na krámě… Je jich moc, a nikdo je nechce. Tentokrát se pěkně obleču! Jak dlouho jsem neměla na nohách lodičky? Je to už hodně dlouho, dávám přednost sportovnímu oblečení. Vklouzla jsem do kalhotového kostýmku, ještě jsem do něj vlezla. Myslela jsem, že už ho nedopnu Na nohy jsem si obula lodičky na nízkém klínku. Vyšla jsem ven. Svítilo sluníčko. Usmála jsem se. Jsem zdravá, to mi zatím stačí. Obešla jsem několik firem, předala životopisy, někde jsem ještě vypsala dotazník. Pro svou práci jsem zase něco udělala. Vracela jsem se okrajovou částí města kolem jezírka. Nohy v lodičkách, které byly zvyklé na botasky, mě pálily. Lavičky u jezírka zvaly k posezení. A tak jsem si sedla na tu nejblíže vodě a nenápadně si zula jednu lodičku. Nikdo tu nebyl, a tak jsem zula i druhou. To byla úleva! Vložila jsem nohy do chladivé vody. Dostavil se příjemný pocit. Přivřela jsem oči a oddávala se pohodě.
Najednou se za mými zády ozvalo: „Krmíte krokodýly?“
Trhla jsem sebou, až mi do vody upadla kabelka. Chlap jako hora se přihnal k vodě a kabelku ulovil.
„Nezlobte se.“, usmál se a podával mi kabelku. Ukázal na mé bosé nohy ve vodě: „Já jen, že není takové teplo.“
„Nějak jsem si otlačila nohy. Děkuji za kabelku.“, huhňala jsem a rychle se obouvala. Mé nohy opět sevřela nepohodlná obuv.
„Nemáte v té kabelce mokro?“, ukázal. Byl to krásný a veselý muž.
Otevřela jsem kabelku a vylovila složku se životopisy. Byla mírně vlhká. „To uschne.“
Druhá přihrádka, s mobilem, peněženkou a doklady, zůstala suchá.
Marek si se mnou pak dlouho povídal. Smála jsem se po dlouhé době jako malá holka. Byl to příjemný společník.
„Ty opravdu jezdíš na kole?“, ptala jsem se, když mi vyprávěl o mé nejmilejší trase, kterou na kole projíždím.
Nakonec jsme zjistili, že chodíme do kina na stejné filmy, sbíráme ve městě ořechy pod stejným ořešákem, chodíme plavat na stejný bazén, kupujeme boty ve stejné prodejně a jsme dokonce narozeni jen den od sebe, ve stejné porodnici.
„Tak my se vlastně známe od miminka.“, smál se Marek. „Leželi jsme spolu na tom pojízdném vozíku a svou miminkovskou řečí jsem ti určitě už tehdy říkal, že se mi líbíš.“
Začervenala jsem se. „Určitě ne. Koukala jsem po méně sebevědomém prckovi na druhém konci vozíku, měl napapané bříško a plné tvářičky.“, řekla jsem a zakručelo mi v břiše.
„Zato tvé bříško je prázdné.“, objal mě a nečekaně políbil. A já se nebránila.
„Zvu tě na guláš.“
„Kam?“
„Domů. Jsem chud a bydlím nedaleko. Vařil jsem a ty, jak se zdá, ne. Pojď, pojíš, a zuješ si boty, které tě tlačí.“, táhl mě za ruku.
„Nemůžu přece jít s neznámým chlapem do bytu?“, řekla jsem.
„Nepůjdeš do bytu, ale do domku. Neboj, bydlím sám, ale nejsem vrah.“
Váhala jsem. Domů jsem to měla ještě kus a nejsem dvacetiletá holka, kterou by hned někdo znásilňoval. Pomalu stárnu a Marek už taky není mladík. A měla jsem hlad a otlačené nohy. Šla jsem…

Kolem domku na kraji města jezdívám na kole. Je to maličký domeček. Uvnitř mě překvapil vzorný pořádek a nádherné vybavení.
„Ty to tu máš jako na zámku.“
„Snažil jsem se. Měl jsem našetřeno na auto. Když ale babička zemřela a já tu zůstal sám, tak jsem peníze vložil do vybavení.“
Na stěnách měl krásné obrázky, všude krásnou dlažbu a všude nové dveře s okýnky. Koupelna byla jako z luxusního hotelu, masážní hubice zvala ke koupeli. A na záchodě měl sedátko s rybičkami. Usadil mě v krásné sedačce obýváku a ohřál guláš. „Chceš k tomu rohlík, nebo chleba?“, houkl z kuchyně. Byla jsem nervózní.
„Nepřišla jsem tě vyjíst.“, řekla jsem.
„Tys mě přišla pomilovat, zmírnit mou samotu, že?“, řekl napůl v žertu.
Instinktivně jsem si stoupla. „Nelezu chlapovi napoprvé do postele!“, zvýšila jsem hlas a chytla kabelku.
„Neboj, ani já nejsem takový. Musím ženu poznat. Ty se mi líbíš a je mi s tebou fajn, proto jsem tě pozval. A máš otlačené nohy.“, pohladil mě jemně po ruce. „Vidíš, musíme usušit ty papíry.“
A tak jsme dali sušit mé životopisy.
„Žiješ dlouho sám?“, zeptala jsem se při guláši.
„Před dvěma měsíci se přítelkyně odstěhovala k jinému. Už to přebolelo. Ale je mi tu někdy smutno a rád bych našel někoho, jako jsi ty.“
„Ulovil sis mě u jezírka.“, smála jsem se. Umyla jsem nádobí po dobrém guláši.
„Ještě nechoď, nemáš ještě suché životopisy. Ty hledáš práci?“, zeptal se.
„Mám drobnou brigádu. V práci jsem dala výpověď, protože nám neplatili.“
„Jsi sama?“, podíval se mi zpříma do očí. Intenzita jeho modrého přímého pohledu mě rozpalovala a vzrušovala. Nestihla jsem ani potvrdit, že jsem taky už téměř rok bez přítele, a už jsme se líbali a objímali…
„Zůstaň tu přes noc, prosím.“
„Co? Já nejsem…“, nevěděla jsem, jak ho neurazit. Moc se mi líbil a byl mi sympatický. Dobře vařil, měl krásně vybavený domeček, pracoval…
„Neboj. Nejsem takový. Na toto musí být dva. Brzy ráno, v půl čtvrté, vstávám do práce. Jen si odpočineš, vyspíš se, a pak stačí, když zabouchneš dveře.“
„Ty mě tu necháš samotnou?“
„Vypadáš jako slušná žena. Chci ti věřit. Nechám.“, řekl.
Pokud bych odešla, možná bych prošvihla jedinou příležitost, jak být šťastná. Pokud zůstanu, riskuji možné milování a zradu a třeba mě zneužije jen na jedno. Ale byla jsem unavená a nebyl mi lhostejný.
Líbali jsme se a mazlili.
„V čem budu spát?“, vyrazila jsem najednou ze sebe.
Přinesl fotbalový dres. No, byly to kraťasy a tričko nějakého fotbalového týmu. Začala jsem se řehtat na celé kolo. „Sám spím v boxerkách. Ale jestli chceš, mám jich víc.“
„To nemáš pyžamo?“
„Nemám, nesnáším pyžama. Je to čistě vyprané.“
Dres voněl aviváží. A tak jsem se odebrala do koupelny, vyzkoušela masážní hubici v jeho sprchovém koutu a vyšla jsem z koupelny. Kraťasy mi sahaly až ke kolenům a rukávy k loktům. Marek byl vysokánský chlap.
Něžně mě objal. Vytrhla jsem se z náručí a řekla: „Nemůžu tu být.“
„Proč?“
„Nemám zubní kartáček.“ Tentokrát jsem rozesmála já jeho.
„Ale já jich mám několik.“ Vyfasovala jsem kartáček, mohla jsem si i vybrat barvu, a byla spokojená.
Když se osprchoval a přišel za mnou, přitiskla jsem tvář na jeho hruď. Voněl. Vedl mě do ložnice, uložil do postele. „Musím převléknout druhou peřinu.“
„Nepřevlíkej.“
Nakonec jsme spali pod jednou. Mazlení přešlo v něžné milování. Poprvé po tak krátké době. Přesto mi bylo krásně. A jemu asi také. Usnuli jsme v objetí.
Ráno mě vzbudil budík jeho mobilu. „Spinkej, zlatíčko.“, jemně mě pohladil. Byl už oholený, měl na sobě triko a rifle. „Musím už jít, zavolám ti z práce. Vyspinkej se do růžova.“
Políbil mě a odešel. Usnula jsem v neznámém bytě.

Ze spaní mě vzbudilo šátrání v zámku. Kdo to může být? Že by se vrátil Marek? Nikdo jiný to nemohl být. Vyskočila jsem z postele a schovala se za dveře. Když se otevřely, vyskočila jsem z úkrytu a zakřičela: „Baf!!!“
Někdo nahlas zakřičel a na zem spadly dvě nákupní tašky. V jedné asi byla vajíčka, protože po podlaze v předsíni tekly žloutky. Ve dveřích domku stála starší paní, držela se za srdce. Stála jsem před ní, rozcuchaná ve fotbalovém dresu.
„Do…, do… dobrý den.“, koktala jsem a snažila se být neviditelná.
Paní si hlasitě oddechla a vysoukala ze sebe: „Dobrý den, kdo jste?“
„Já, já jsem… a řekla jsem své křestní jméno.“
Paní si asi všimla mého strachu, protože se mi klepala kolena, a o něco mírnějším hlasem řekla: „Jsem Markova maminka. Nebyla jsem tu dlouho, Marek chodí k nám, a tak jsem Markovi přinesla vajíčka, byly v akci.“
Hleděla jsem na podlahu s rozteklými žloutky. Najednou, vždyť jsem už víc nemohla zkazit, jsem ustoupila ženě, vyzvala ji, aby vešla a sedla si, a běžela jsem do koupelny pro hadr. Setřela jsem rozbitá vajíčka a vysvobodila pár, která se nerozbila. Rychle jsem se v koupelně při přepírání hadru převlékla do svého oblečení, přečísla si vlasy, a předstoupila před paní.
„Nezlobte se, já Marka neznám dlouho, ale…“
„Neomlouvejte se, to je normální. Marek je sám a hledal asi partnerku. Je dospělý.“, usmála se paní.
„Víte, kde je tu káva?“, dodala.
„Ještě ne.“, řekla jsem po pravdě. Paní vstala, postavila na sporák konvici a vytáhla dva hrnky. Na jednom bylo „Ty“ a na druhém „Já“. Seděly jsme spolu u kuchyňského stolu a pily kávu z těch hrnků… Muselo to vypadat groteskně. Asi to byl Markův hrníček a hrnek jeho bývalé přítelkyně, honilo se mi hlavou.
„Nebojte, vy pijete z Markova hrnku. Ten Helenin je tento.“, ukázala paní na svou nedopitou kávu. Začala mi být strašně sympatická, tak, jako Marek.

Trvalo ještě dlouho, než jsem útulnému domečku začala říkat domov. Ale Marka jsem měla v srdci hned od prvního dne. Zažila jsem s ním nádherné manželství, ze kterého mám dvě nádherné děti a skvělou tchyni. Tchán, kterého jsem měla také ráda, už zemřel, a loni mi náhle zemřel i Marek.
Už nikdy nepůjdu „lovit krokodýly“ k jezírku nedaleko našeho domku. To proto, že Marek byl jen jeden…

Pavla (41), Karvinná-Hranice