Už je to aspoň deset let. Zrovna jsem v prvním poschodí cosi rovnala ve skříni a zaslechla zvláštní křik z přízemí: „Máš ho? Nemám, nevím, kde by mohl být? Neuletěl?“ Byly to hlasy mého otce a bratra. Když jsem sešla dolů a uviděla prázdnou otevřenou klec bez kanárka, došlo mi, o čem se dohadovali. Otec, jehož pravidelnou prací bylo čištění klece, nyní vyděšeně bloumal po bytě a hledal žlutého krasavce. Na to se musí systematicky, řekla jsem. První je na řadě kocour. Kdepak je? Kocour i jeho pelíšek, to vše bylo v pořádku.
Kocour spal a zřejmě si ničeho nevšiml, bylo to v šerém listopadovém poledni. Další na řadě byla naše psí slečna skotská teriérka. Ležela pod stolem a funěla. Copak to máš? Vzala jsem jí tlamku. Byl tam, totiž ten kanárek! Naše Abbot ho lehoučce držela mezi zoubky, jako když se s ním mazlí. Podařilo se mi ho vyprostit, slabounce dýchal. Ale byl živý! Umístili jsme ho do klece, zavřeli dvířka a pozorovali ho s úděsem.
Zpočátku se třásl jako v šoku, pak se mu pocuchané peří načechralo. Do večera zase na bidýlku zpíval. Přežil to! Když o tom dnes někomu vyprávím, nevěří mi to. Ale přesto se tato příhoda stala. Příhoda? Spíš malý zázrak všedního dne, kdy sluníčko přece jen občas vykoukne přes mraky.