Za svůj život jsem se několikrát setkala s lidmi, kteří mi byli obzvlášť blízcí, i když jsem je nikdy předtím nepotkala. Asi to mnozí znají, najednou máte pocit něčeho důvěrně známého, takový ten závan dávných vzpomínek, které tito jedinci dovedou vykouzlit.
Tak tomu bylo i u paní Ivy. Setkala jsem se s ní zcela náhodou v nemocnici. Ona byla po operaci, já na dvoudenním vyšetření. Povídaly jsme si o životě, práci, dětech i koníčcích. Tato paní, stejně jako já miluje kočky. Vzpomínaly jsme si, zejména na humorné zážitky, které nám tito chlupatí mazlíčci způsobovali, až najednou paní zvážněla a začala mi vyprávět příběh, ze kterého mně doslova mrazilo. Z jejího vyprávění jsem nabyla dojmu, že jsou mezi nebem a zemí věci, o kterých nikdy nemůžeme prohlásit, že se dějí proto nebo pro jiné. Zkrátka se stanou a my jen můžeme předjímat, co bylo jejich spouštěčem.
Paní Iva bydlí ve městě, kde by s chováním kočky asi vyvstaly problémy. Bývá v zaměstnání i dlouho, služební cesty, jediný syn se osamostatnil a žije na opačném konci města se svou ženou a synem. A tak se vše vyřešilo samo. Jednou se u chalupy, kterou mají s manželem asi 30 km za městem, objevila kočka. Flekatá, sotva odrostlé kotě. Okamžitě se paní Ivě otírala kolem nohou a vydatně předla. Ihned se stala její „ kamarádkou“ a důvěrnicí. „Takové odreagování po pracovním stresu s kočkou na klíně, to fakt nemá chybu“: tvrdila mi paní Iva a já ji věřila, protože to jako kočkomilka znám.
Pokud na chatě nebyli, kočka chodívala k sousedce, starší důchodkyni, která ve své dřevěnce bydlela celoročně. Ovšem, jak Eliška uslyšela, že se blíží auto, vyskočila na lavičku pod velikým smrkem a čekala na svou přítelkyni. Celou dobu, co tam pobývali, se držela blízko, vystrnadila všechny hraboše z okolí a dělala paní společnost.
Občas chodíval na chalupu i syn s rodinou. Jeho manželka svou tchýni „ nemusela“, moc si nerozuměly, zejména proto, že nevěsta holdovala nákupům a utrácení peněz v supermarketech. Občas jim sice vypomohli, ale paní Iva několikrát promlouvala nevěstě do „ duše“ a to se jí moc nelíbilo. Matěj, její vnuk má 10 let, je to veliký sportovec a také milovník zvířat. S Eliškou si hrál a bral jí na procházky na palouček. Tam si četl na dece a kočka jej „ hlídala“… I ten víkend byli na chatě všichni. Paní Iva uvařila nedělní oběd a odpoledne se chystali odjet zpět. Kočka se pořád motala kolem, najednou ji nebylo. Iva poprosila nevěstu, aby se podívala po všech místnostech, jestli tam kočka nezůstala. Pak chatu zamkli a odjeli domů. Paní Iva měla pořád nejasný pocit, že se něco stalo jinak, než mělo, byla neklidná a nervózní. I když měli jet na chatu zase za 14 dní, rozhodla se, že tam pojede už za týden a také dá paní Horské nějakou „poživeň“ pro Elišku. Když přijela k chatě, přímo utíkala ke dveřím, aby odemkla. Proběhla všechny místnosti a v malé ložničce našla svou kamarádku. Stočená do klubíčka na malém polštářku uprostřed postele. Byla mrtvá. Umřela žízní. Dveře byly rozškrábané, jak se snažila dostat se ven. Paní Ivě sevřelo srdce žalem a Elišku pohřbila pod rozložitý smrk hned u chalupy.
Asi za 10 dní odvážela nevěsta Matěje na hokej a čelně se srazila s dalším řidičem v terénním autě. Následky byly strašlivé. Vnuk měl naštěstí jen lehká zranění, ale nevěsta byla na pokraji smrti. Polámané tělo, vnitřní krvácení. Ani po měsíci se nevědělo, zda bude žít. Tehdy si Iva vzpomněla na svou zvířecí kamarádku a poprosila jejího ducha: Eliško, prosím tě, kvůli Matějovi, odpusť jí!
Po dalších 14 dnech došlo ke zlepšení a mladá žena se začala uzdravovat. Po prožitých útrapách se zdálo, že se změnil i její pohled na svět a vztahy v rodině. Více si hleděla syna i manžela a našla společnou řeč i s tchýní.
Nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že domněnka paní Ivy byla správná. Na tom již nezáleží. Důležité je, že život nevěsty zůstal zachován a malý klučina neztratil matku.
Když přijela paní Iva na svou chalupu s manželem připravit jí na zimu, na lavičce seděl černý kocour. Měl oči jako hvězdy a hned věděl, kde je jeho místo. Kdo jej poslal, věděla jenom ona. Kocourek dostal jméno Filip a stal se plnohodnotným členem rodiny, tak jako byla Eliška. Na tu paní Iva nikdy nezapomene….
Jarka
