Každý den je boj. Ten, kdo nebojuje, jako by nežil.
Občas si říkám: „Proč právě já?“ Ale pak se podívám na ostatní. Nikdo z nás to nemá jen a jen lehké. Já například měla velmi pěkné dětství. I dospívání bylo krásné. Tenkrát jsem poznala Tomáše, svého současného manžela. Byla jsem na internátě. Tomáš sice studoval na jiné škole, internát byl ale společný. Společné snídaně, obědy, večeře, pár schůzek, a byla jsem zamilovaná. A nejen já. Trávili jsme spolu tolik času, kolik jen šlo. Návštěvy kin, první pusa, obětí, pohlazení… však to znáte. Takové lásky nemívají dlouhou trvanlivost. Nám to ale vydrželo. Když jsem odmaturovala, nastoupila jsem do firmy, kde v tu dobu Tomáš už rok pracoval. A protože firma byla daleko od mého i jeho domova, žili jsme na tzv. svobodárnách. To jsme byli už ve fázi, které se říká „vážný vztah“. Mě znali jeho rodiče, já Tomáše už taky představila své mámě a tátovi. Lítala jsem někde ve snech. Neměli jsme to ale nejlehčí. Chtěli jsme spolu sdílet jednu domácnost a ubytovny pro zaměstnance měly jedno křídlo mužské a druhé ženské. S tím se nedalo nic dělat. A tak jsem poprosila rodiče, jestli by mi nepřispěli na byt.

Dlouho spořili mně i mé sestře na bydlení, až budeme jednou dospělé. A dospělá jsem už byla. S penězi, které jsem si naspořila, jsem sehnala malou garsonku. Tomáš se mnou bydlel hned od začátku. Krátce na to ale přišel o práci. „Našel jsem si něco nového.“, řekl jednou večer. „Budeme mít spoustu peněz.“ Vyprávěl o společnosti, ke které chtěl nastoupit. „A v čem tvá práce spočívá?“, byla jsem, samozřejmě, zvědavá. „Vlastně nebudu nic dělat, jen hledat klienty, kteří si za levné peníze pronajmou rezidence v cizině. Ty poskytuje náš spolupracovník, jedna zahraniční firma.“, s nadšením mi líčil můj milý. „Rozumíš?“ Nerozuměla jsem, ale nechtěla jsem mu kazit radost. Stejně jsem věděla, že je už dávno rozhodnutý. Když pracoval v nové firmě asi půl roku a stále nosil mnohem nižší plat, než já coby skladová účetní, přišel šok. „Firma nějak zkrachovala.“, řekl mi večer v posteli. „Jak zkrachovala?“, ptala jsem se nechápavě. „No, ono to bylo tak, že ti ze začátku se napakovali a my tři poslední zaměstnanci nyní musíme zaplatit celou ztrátu.“ „Jak musíte?“ Z mého milého vylezlo, že podepsali nějakou smlouvu, kde se k něčemu takovému zavázali. A tak ti tři chudáci museli zaplatit rovný milion, každý stejným dílem. Klasické „letadlo“. To byla naše velká životní zkouška. Tomáš zůstal doma, dostával dávky v hmotné nouzi, na něž měl nárok, a já chodila do práce.

Celá má výplata šla na bydlení a potraviny. Každou volnou korunu jsem odkládala na umoření dluhu, který měl Tomáš. Oběma nám ale bylo jasné, že to nebude stačit. „Co kdybych si našla ještě nějakou práci?“, ptala jsem se jednou večer. „Ale já si práci hledám a nemůžu najít.“, oponoval Tomáš. „Já jako žena mám i jiné možnosti.“ „Do bordelu tě nepustím!“, vytřeštil oči Tomáš. „Ne, to zrovna ne.“, ušklíbla jsem se při té představě. „Mám kamarádku, která se živí tancem a…“ „A čím?“, přerušil mě Tomáš. „No, striptýzem.“, dodala jsem. Ani mně se ta představa nelíbila. Když mi to kdysi Karina, má kamarádka, nabízela, s poděkováním jsem odmítla. „Máš fajn postavu, určitě by byl o tebe zájem.“, říkala mi často. „Nikdy bych to nedělala!“, řekla jsem. Jenže teď šlo o Tomáše. O mého milovaného partnera! Když nesplatíme dluh, přijdeme klidně i o byt a Tomáše nakonec i zavřou. Asi tři dny jsme to řešili, než Tomáš souhlasil, že to zkusím.

Když jsem šla poprvé na plac, bylo mi hodně špatně od žaludku. „Dělám to pro lásku. Až splatíme dluh, skončím s tím.“, říkala jsem si. Plat, který jsem dostala po třech týdnech, bych jinde nevydělala ani za čtvrt roku. Tak to šlo den po dni. Ráno vstát, do práce, po návratu jsem rychle zhltla jogurt a rohlík, na víc jsem neměla čas, a rychle do podniku, kde jsem tancovala a předváděla své tělo. Tomáš byl zoufalý, ale sám práci nemohl najít. Dluh se tenčil, až přišel konečně den, kdy byla splacená i poslední korunka. Ten den jsme pořádně oslavili. Zašli jsme si na zábavu a do rána tancovali, pili a zase tancovali… A já dodržela, co jsem slíbila. Skončila jsem se svou druhou prací striptýzové tanečnice. Už proto, že jsem se krátce po splacení dluhu dozvěděla, že jsem těhotná. Čekali jsme naše první miminko. „Co kdybychom se konečně vzali?“, zeptal se jednou Tomáš. „Čekáme mimi a já našel práci.“ To víte, že jsem souhlasila. Tomáš si našel normální práci v nedaleké fabrice. Začalo se nám konečně dařit.
Když se nám narodil Davídek, zdálo se, že budeme jen a jen šťastní. Brzy po narození mu ale byla zjištěná srdeční vada. Stejná, jako trpěl i Tomáš. Malý podstoupil ve dvou měsících operaci a zdálo se, že je vše v pořádku. Když měl David rok, začala jsem trpět ranní nevolností. Čekali jsme druhé dítě. Má lékařka mě poslala, vzhledem k rodinné zátěži, na genetické testy. Tam se potvrdilo, že i druhé dítě bude mít stejnou srdeční vadu, jako má můj manžel a syn. Mohli jsme sice těhotenství přerušit, my se ale rozhodli dát mu šanci a dítě donosit. Také proto, že nás lékaři ujistili, že po operaci bude i náš druhý potomek vést normální život. Dceruška Verunka se narodila předčasně s nízkou porodní vahou. Musela ihned po porodu na operaci. Operovali ji v pražské nemocnici, kam jsem, vzhledem k tomu, že jsem neměla komu svěřit Davídka na hlídání, s ní nemohla. Manžel chodil do práce a má maminka byla právě v lázních. Chtěla se sice vrátit, když se vnučka narodila, já jí to ale rozmluvila. Verunce by stejně nepomohla. Bylo utrpení čekat, jak malá dopadne. Maminka si pobyt v lázních přece jen zkrátila a přijela den po operaci naší dcery. Svěřila jsem jí syna a ihned si zajistila pobyt v nemocnici. Byl to hrozný pocit držet tu malilinkatou ručku a vědět, že naší maličké jde o život. Jak ráda bych jí pomohla. Operace se podařila a maličká se pomalu zotavovala.

Nemohla jsem se vynadívat na to, jak se pomalu zotavuje. Barvička do jejích tvářiček se pomalu vracela a já děkovala osudu, že malá přežila. Čtrnáct dní po operaci nás propustili. Doma nás čekal hrozný nepořádek. Vypadalo to, jako by manžel vůbec doma neuklízel. Plný dřez nádobí, všude špína, odpadky se válely nejen v koši, ale i kolem něj. „Víš, já se na nic nemohl soustředit.“, tvrdil provinile, když mi ještě ve dveřích sděloval, že přišel o své další místo. „Z čeho teď budeme žít?“, tiskla jsem v náručí naši dceru. Druhý den jsem si jela pro malého Davida. Uplakaná jsem se svěřila mámě, co se stalo. „Nebreč, nějak se to udělá.“, řekla mi. Ale jak? Bydleli jsme dosud všichni čtyři v malinké garsonce. Šetřili jsme na baráček se zahrádkou, ať naše děti vyrůstají na zdravém vzduchu, když už musely zdědit srdeční vadu po svém otci. Tento sen se náhle ocitl v nekonečnu. Mí rodiče mi už všechno, co mohli, dali. Pomáhali mi s výbavičkou pro děti, dali mi na náš byt, během obou těhotenství mi nosili ovoce, zeleninu a drobné dárky. Sami jsou staří, žijí jen z důchodů. Tomáš vyrůstal jen s tátou. Jeho máma se odstěhovala, když měl deset, a nejevila moc o děti, Tomáše a jeho sestru, zájem. Jeho táta ale nakonec přišel s návrhem, abychom se přestěhovali k němu na vesnici. Bydlel v domku a rozhodl se nám darovat celé horní patro. „Budu vám hlídat děti, pomáhat vám.“, navrhl. Bylo to to nejlepší, co nás mohlo potkat. Obě děti potřebovaly čistý vzduch. Já byla na mateřské a Tomáš opět bez práce, tak nás ani zaměstnání nenutilo zůstat ve městě. S úlevou jsme opouštěli maličký byt. Věřila jsem, že bude líp. Už jsme toho přece tolik vytrpěli.

Tomáš se cítil dobře v rodné vesnici. Místo, aby hledal novou práci, potkal staré kamarády. Trávil víc a víc času v hospodě a propíjel peníze, které nám ještě zbyly, zatímco já se starala o děti. A když se našla nová nabídka práce, Tomáš vždy rychle našel výmluvu, proč se o ni nemůže ucházet. Jednou to byly problémy s jazykem, podruhé si našel nějaký počítačový program, který neovládá, pak zase měl problémy se zdravím. Jednou mi přišla říct o volném místě kamarádka. „Jistě ho vezmou, když se přimluvím. Neboj, bude zase dobře.“, pohladila mě a já jí věřila. To ráno jsem manželovi osobně přinesla vyžehlenou košili, uvázala kravatu a popřála, ať se daří. Když se odpoledne vrátil, asi se mi to zdálo, že z něj cítím alkohol. „Jak se dařilo?“, ptala jsem se. „No, dají mi vědět.“, řekl a zmizel v ložnici, že je unavený. Ještě ten večer mi volala kamarádka. Byla pořádně rozčílená. „Tak já se přimlouvám, a milostpán si na pohovor vůbec nedorazí!“, spustila zhurta. Manžel vše nejdřív zapřel. Až, když jsem mu řekla, že vše vím, přiznal se. „Stejně bych neměl šanci. Všichni jsou na mně zasedlí. Mám dvě děti, nikdo mi práci nedá.“, obhajoval se. „To snad u chlapa nevadí?“ „Ale jo, když jsou to krypli.“, pronesl nejhorší větu, kterou jsem kdy slyšela.

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Sbalila jsem obě děti a chtěla odejít. „Kam jdeš?“, řval po mně. To už ale nahoru vběhl jeho táta. Vlepil mu takovou facku, že Tomáš upadl na zem a rázem mu z nosu tekla červená. „Sleduji to už pár týdnů. Ožíráš se, bereš rodině peníze, které jsou pro děti. A nakonec je takto pojmenuješ? Vypadni!“, otevřel dveře do noci. Vyhodil vlastního syna. „Spolu to zvládnem, neboj.“, řekl mi. Celou noc jsem probrečela. Nevěděla jsem, co bude dál. Celou noc jsem tiskla k sobě svá dvě zlatíčka, milovanou dceru a milovaného syna. „Budu se muset odstěhovat. Budu sama vychovávat dvě nemocné děti. Nebudu moct od dětí do práce. Už navždy budu sama s dětmi, bez peněz.“, honilo se mi hlavou.

V následujících dnech jsem si připadala jako ve snu. Zařizovala jsem rozvod, běhala po doktorech s Verunkou a Davídkem. Davídek je po operaci v pořádku, Verunka měla další operaci ve třech letech. Dnes má šest a čekají ji ještě minimálně dvě operace. Jsem už tři roky rozvedená, ale já a mé dvě děti jsme střechu nad hlavou neztratili. Bydlíme dál u Tomášova otce. Ten o nás pečuje, stará se, hlídá děti, když potřebuji. A jsou tu ještě mí zlatí rodiče. Od otce mých dvou dětí pomoc nemůžu čekat. Znovu se zadlužil, má na krku exekuci. Na děti neplatí. Život jde ale dál. Já žiji pro své dvě děti. Nebýt nemocného srdíčka, jsou to krásný a chytrý chlapec a neméně chytrá a krásná holčička…

Pavla (41), Karviná-Hranice