Ta chvíle patřila v mém pracovním dnu k nejhezčím. Sotva odbila druhá hodina odpolední a dozněly kroky mých kolegyň na schodech, odlepila se kočka od dveří skladiště. Přišla ke kanceláři a jemně zamňoukala. Říkala jsem jí tajemná. Moje pracovní doba začínala v osm, protože jsem to do práce měla podstatně déle než mé kolegyně. Ty pracovaly již od šesti hodin, takže končily ve čtrnáct nula nula. Dvě hodiny jsem ještě musela setrvat v kanceláři.
Tajemná dostala mlíčko a tiše předla. Seděla u psacího stolu a upřeně mě pozorovala. Byla na vrcholu blaha, protože se s ní někdo zabýval. Nebyla ničí, byla tedy moje. Ta podzimní odpoledne byla naším tajemstvím. Mé kolegyně neměly Tajemnou rády. Přestože byla ta nejroztomilejší kočka v celé střední Evropě. Dá se říci, že tu kočka byla zaměstnaná. Chytala ve skladu myši. Naše vedoucí ovšem vydala příkaz, že nesmí být ve vilce přes noc. To odpoledne, kdy tolik pršelo a já jsem spěchala domů, mi Tajemné bylo líto. Tolik chtěla jít se mnou. Jako by tušila, že se něco stane. A měla pravdu!
Druhý den ráno už Tajemná nežila. Ten podvečer kdy jsem ji opustila, se jí stal osudným. Zakousl ji vlčák, kterého děti pustily z vodítka. Říkaly si to kolegyně u kafe. Nabídly mi, ale neměla jsem chuť. Už nikdy nepřijde, nezamňouká, nebude mi dělat společnici. Od té doby vedoucí zabíjela myši sama pohrabáčem.
Ještě dnes, po létech, se mi někdy zdá, jak se plížím tou tichou vilkou, jak zavírám mříže a opouštím Tajemnou v dešti s výčitkami svědomí. Má Tajemná! A mé nepokojné svědomí, které mi kvůli ní nedá spát!