Je to již řada roků, co nás v Rychnově nad Kněžnou na dva dny navsštívil dobrý známý, říkejme mu třeba Josef Dvořák. Přicestoval ze severních Čech s cílem nejen po čase navštívit nás na novém pracovišti a bydlišti, ale poznat i pamětihodnosti Rychnova. Zvláště pak Kolowratský zámek. Musím předeslat, že jeho celoživotním koníčkem byly hrady, zámky a třeba i jejich zříceniny.
Do tohoto ranně barokního zámku se vypravil v neděli v pozdních odpoledních hodinách. K jeho smůle na poslední chvíli chytil ještě poslední výpravu s průvodkyní. Zámek jej upoutal nejen svojí výstavbou, architekturou, ale i jednotlivými sály a jejich bohatstvím. Také i odborným výkladem zasvěcené průvodkyně – kastelánky.
V jednom z mnoha sálůjej upoutal zarámovaný dokument, snad z doby roboty. Přesto že byl paný v německém jazyce a ještě k tomu takzvaným švabachem, sklonil se nad ním a začetl se do jeho obsahu tak, že nepostřehl, že celá skupina v prohlídce postoupila do dalších sálů. I v tomto zámku bylo zvykem, či nařízením, že po prohlídce 2-3 místností – sálů, se za posledním návštěvníkem dveře zavíraly.
Tak se stalo, že skloněného návštěvníka kastelánka přehlédla a dotyčnou komnatu zamčela. Naneštěstí končila celková prohlídka a tak návštěvníci zámku sešli ze schodiště a zámek opustili. Když pan Dvořák dočetl onen zasklený a zarámovaný dokument, s velkým překvapením zjistil, že je tam úplně sám. Celá výprava už dávno odešla. Rozbehl se tedy za nimi do třetí místnosti, ale ta byla také zavřená! Vrátil se a proběhl ony poslední tři místnosti a tam bylo taky zavřeno.
Začal bušit do obou zavřených dveří, volal o pomoc, že je tam zavřený, ale nikdo jej neslyšel. Rozběhl se k oknům, ale zahlédl již jen poslední skupinku opozdilců, kteří odcházeli ze zámku. Trochu se uklidnil a řekl si, že počká na další výpravu – skupinu návštěvníků a přidá se nenápadně k nim. V ten okamžik se mu „hrůzou“ opotilo čelo! Proboha, vždyť to byla poslední návštěva, je přeci neděla a zámek se uzavře. No tak co, řekl si, tak přespím v hraběcích postelích, které byly v jedné ze tří místností, ve kterých by zavřený. Do pondělí to zde přežiji. Proboha, co ale budu jíst a pít?
Kam půjdu vykonat svoji malou a případně i velkou potřebu? No, já se snad zblázním, konstatoval. V pondělí jsou všechny zámky, hrady po celé zemi zavřené. První návštěvníci v nejlepším případě příjdou až v úterý. Přijdou-li vůbec nějací, vždyť není turistická sezóna a školní děti ještě nejezdí po výletech.
Rozběhl se tedy znovu k oknům a zkoušel, půjdou-li otevřít. Že buď se dovolá pomocí nebo zkusí vyskočit z okna, slést po okapové rouře a tak podobně. Ani tento nápad ale nemohl realizovat. Okna nešla otevřít a i kdyby, slézt či skočit by byla sebevražda. Teď již neměl opocené jenom čelo, ale jak sám později přiznal, byl opocený úplně všude. A co řeknou manželé Bíbovi, u kterých jsem na návštěvě? Že jsem zavřený v zámku je určitě ani nenapadne. Spíše si pomyslí, že jsem zašel někde na pivo a zdržel jsem se. Budou-li mě hledat, tak snad až druhý den.
Znovu tedy bušil do okeních rámů, volal o pomoc a snad Pán Bůh, či jiný strážný anděl, jeho prosby vyslyšel. Kolem zámku šel se psem nějaký důchodce. Buď zaslechl nějaké zvuky či bouchání do oken nebo zoufalé volání o pomoc. Zvedl hlavu a uviděl, že někdo tluče do oken a gestikuluje rukama. Došlo mu, že něco není v pořádku a zašel tedy do zámku. Naštěstí byla kastelánka ještě pořád v kanceláři a dělala asi účetní uzávěrku za celotýdenní tržbou od návštěvníků.
Dotyčný důchodce jí v krátkosti sdělil, že za okny v prvním patře je nějký chlap. Snad že je tam zavřený nebo se tam prostě zapomenul. Ochotně šel s kastelánku i se psem nahoru. Co kdyby to byl nějaký zloděj. Záhy se vše vysvětlilo a zavřený pan Josef Dvořák byl vysvobozený. Vedle vyhubování dostal i za vyučenou do budoucna. Útěchou pro něho mohlo být, že v noci tam provází komnatami strážný, ale je možné, že by ho mohla leknutím trefit mrtvice. Protože by ve starodávné posteli určitě nečekal živého chlapa.
Když se pan Josef Dvořák dostavil k nám a všechno nám vyprávěl, tak jsme nevěděli, jestli ho máme litovat nebo mu blahopřát k vysvobození. Jeho reakce byla, že asi více do žádných zámků, hradů a tak dále už nikdy nepůjde. A když ano, tak bude dávat daleko větší pozor na průvodkyni, než na to, co za poklady se kolem něho nachází. Nikdy víc už se totiž nechce ztratit. Rychnovský zámek mu dal pořádně za vyučenou.
František B., Rychnov nad Kněžou