Tento příběh mi kdysi dávno vyprávěla moje nyní téměř 90letá maminka:
Je to už mnoho let, když si maminka přečetla v časopisu příběh neznámé paní Marie. Tato paní byla dlouhodobě nemocná a ležela v nemocnici. Na pokoji s ní leželo několik dalších těžce nemocných pacientek. Paní Marie si jednoho dne všimla nad hlavou jedné z pacientek svítícího válečku. Netušila, o co se jedná, ale tato „označená“ paní za dva dny zemřela. Paní Marie měla nějakou zvláštní schopnost, ale po pár dnech uviděla nad hlavou další paní onen svítící váleček a paní opět po dvou dnech zemřela. Stejný osud potkal i další pacientku. Paní Marie už začala nad touto situací přemýšlet, co se to vlastně děje.
K jejímu zděšení se přihodilo, že tento „smrtonoš“ se blížil i k ní. Natáhla ruku k tomuto úkazu a řekla: „Stůj a ani o krok dál, vrať se odkud přicházíš, vždyť víš, že já ještě nejsem na řadě“.A svítící váleček opravdu zůstal stát, nedorazil k její hlavě a pomalu se odplížil. Paní se začala uzdravovat, vrátila se domů a napsala tento příběh pro potřeby druhých.
Tenkrát moji maminku nenapadlo, jak jí tato paní Marie pomůže a že jí toto zaklínadlo také zachrání život. Od tohoto příběhu uplynulo snad deset či dvanáct let. V rádiu hlásili na příští den velké náledí. Maminka s tatínkem se odpoledne vydali k dědečkovi, aby mu posypali chodník. Už se začalo šeřit, když se vrátili domů. Po odemknutí dveří se maminka rozběhla chodbičkou do kuchyně, aby zatemnila okno roletou. Tatínek stál ještě u vchodových dveří a vysvlékal si kabát. A jak vyprávěla maminka, byla necelé tři metry od okna, když si všimla mezi rámem okna a tabulí skla svítící kuličky o průměru asi sedmi centimetrů. Po sobě měla ještě jakési háčky. Maminka v údivu zůstala stát a kulička se začala hýbat a protahovat se pomyslnou skulinou mezi rámek okna a tabulí skla. Kulička se začala měnit ve svítící váleček. Ten začal radostně poskakovat směrem k mamince. Ta si ihned vzpomněla na starý příběh paní Marie a tak jako ona, udělala stejný pohyb rukou před sebe a řekla: „Stůj, ani o krok dál, vrať se odkud přicházíš, ty přece víš, že já ještě nejsem na řadě“. A váleček také uposlechl a zůstal stát. Potom se už pomalu, plíživě, jakoby se mu moc nechtělo vracel stejnou cestou.
Mamince spadl kámen se srdce a sledovala, jak se váleček pomalinku plížil kolem zdi domu a pak vzduchem letěl směrem k nemocnici. Tam si zřejmě našel novou oběť. A druhý den bylo venku opravdu „klužiště“ . Rodiče se vydali do obchodu něco zapomenutého nakoupit. Pevně se drželi pod pažemi a pomalou chůzí to zvládli.
Jakpak by to asi dopadlo, kdyby to zaříkadlo maminka neznala? Pokud budete obdařeni touto schopností vidět to, co druzí nevidí, máte možnost zahnat toto nebezpečné světýlko. Mnoho štěstí a zdraví přeji všem.
Dagmar K. (63), Prostějov