Je to už osm let, co nám po těžké nemoci zemřela maminka. Den její úmrtí padl zrovna na mé 51 leté narozeniny, což jsem jí měla malinko za zlé, protože na to nikdy nezapomenu. Zemřela v mém bydlišti, kde jsme se o ni se sestrou téměř rok staraly. Přála si, aby byl její popel uložen v jejím městě, tak jsme dělali rozloučení dvakrát.
Teď budu psát o tom druhém v jejím bytě 300 km vzdáleném. Po uložení jejího popela na tamní hřbitovní palouček jsme všichni odešli do jejího bytu, kde jsme pro její staré kamarádky a jejího bratra s manželkou připravili pohoštění a posezení, protože už jim stáří a vzdálenost nedovolila přijet na rozloučení první.
Při poklízení talířů mi poprvé v životě spadl na zem talíř na koberec a rozlétl se na mnoho kousků. Spontánně jsem pravila: „Mami promiň, už byl starý.“ A v ten moment nad stolem zablikala žárovka v lustru. V úžasu zas říkám: „Mami, ty jsi tady?“ Světlo zas zablikalo.
Jediný, kdo se tenkrát vzpamatoval, byl strejda, matky bratr, takový srandista. Ten se zasmál a řekl: „Zdenka, tak už mazej, teď je řada na mě!“
Všichni jsme se tomu zasmáli a smutek se proměnil v zábavu ke vší spokojenosti a úctě její památce.
Možná to byla žárovka, ale nikdy dříve ani později už světlo nezablikalo. Věřím, že se s náma rozloučila.
Zdena Hanušová, Náves – Vranovice