V životě si často říkáme, že zažíváme bolest, kterou nic nemůže vyvážit. A pak přijde další, mnohem větší, aby nás přesvědčila o tom, jak jsme ještě silní… A my opět napneme síly a jdeme dál… Pereme se a klopýtáme, použijeme všechny síly, které nám ještě zbyly… Nic jiného nám totiž nezbývá…
Když jsem si brala svého přítele, myslela jsem si, že je to navždy. Znali jsme se čtyři roky a čekali jsme přece dítě? Až dosud jsme se navštěvovali a rozuměli si. Nyní jsem pod srdcem nosila plod naší lásky a byla jsem šťastná. Zařizovali jsme společný malý byt. Ale s mým mužem se něco dělo. Už to nebyl ten usměvavý pohodář, o kterého jsem se mohla jako žena opřít. Byl zamyšlený, často se se mnou hádal, slovně mě napadal a hledal sebemenší důvod, aby mi mohl něco vyčítat.
„Nechci fialový koberec!“, mračil se, když jsme zařizovali obývací pokoj a já si vybrala koberec, který se mi líbil.
„Ale tento je příliš světlý. Budeme mít dítě, vše na něm půjde vidět.“, argumentovala jsem, když vybral světloučký koberec jemně béžové barvy. Muselo být ale po jeho.
Snažila jsem se nerozčilovat a být mu dobrou ženou. Přestože já byla těhotná a často mi bylo nevolno, pečovala jsem o muže při pouhé rýmě a sama jsem se vysilovala. Nakonec jsem zkolabovala a skončila v nemocnici.
Když mě propustili, neměla jsem se kam vrátit. Můj muž měl spoustu dluhů, které přede mnou tajil. A když jsem byla v nemocnici, náš byt byl exekučně zabaven. Propustili mě a já neměla vůbec nic. Společně s bytem zmizelo mé oblečení, elektronika, fotografie a veškerý můj dosavadní život, všechny vzpomínky. Manžel mě po propuštění navíc fyzicky napadl. A tak jsem zažádala o rozvod a šla k rodičům.
Krátce na to se narodil syn Petr. Byla jsem šťastná ve svém neštěstí. Zůstala jsem na Petříka sama.
Ale rodiče mi v době, kdy jsem byla v porodnici, koupili malou garsonku a částečně ji stihli i zařídit. Do bytu jsem se s dítětem mohla ihned nastěhovat. Tam mě také přišel navštívit můj ještě muž, protože poslední rozvodové stání se kvůli mému porodu muselo odložit.
„Změním se, budu lepší.“, sliboval a doufal, že ho nechám u sebe doma.
„Nejdřív splať všechny dluhy. Nechci, abych o byt, který mi koupili rodiče, zase přišla.“, řekla jsem a chtěla za mužem zavřít dveře. Natrápil se mě dost. Ten se ale opřel do dveří, popadl našeho spícího syna a vyhrožoval, že pokud ho nenechám u sebe bydlet, zabije ho.
„Je to náš syn!“, zděsila jsem se. A jak jsem byla po porodu zesláblá, asi jsem zkolabovala. Pamatovala jsem si, že mě manžel dokonce udeřil do tváře. Když jsem se probrala, byl pryč, syn v zavinovačce ležel vedle mě na zemi a z bytu mi zmizely dokonce náhradní klíče. A tak jsem požádala otce o výměnu fabky a několik dní jsem i s Petříčkem žila opět u rodičů.
Jednoho dne jsem se rozhodla do svého bytu vrátit. Věděla jsem, že se můj bývalý muž odstěhoval mimo město. Na dlouhé roky se stal Petřík středobodem mého života. Věnovala jsem se mu naplno. Byl pro mě vším, on jediný mě držel při životě. Dětské hry, divadelní představení, kino, výlety, stavění sněhuláků, sáňkování, lyžování, pouštění draků, hraní pohádek, hry na honěnou, stavění hradů z kostek, vyprávění pohádek…to vše se stalo na dlouhá léta mým životem. Byla jsem šaškem, fotbalistou, pilotem, kejklířem, hercem, ošetřovatelem a dalšími profesemi v jedné osobě. Žádná z kamarádek se nevěnovala ani zdaleka svým dětem tak, jako já Petrovi.
„Maminko, miluji tě. Jednou si tě vezmu za ženu.“ To byla sladká slůvka, která mi byla odměnou. To, a ještě spousta obětí, pus upatlaných od čokolády, kostrbatých srdíček malovaných pastelkami, stěna v pokoji pokreslená kytičkami pro maminku, na což se prostě nedalo zlobit. A já postupně přicházela o kamarádky. Neměla jsem na ně prostě čas.
„Petřík chce jít stavět hrady z písku.“, říkala jsem, když chtěly jít nakupovat oblečení.
„Jdeme s Péťou do divadla na Červenou Karkulku.“, řekla jsem příště, když si chtěly jít sednout do restaurace.
„Nemůžu, jdeme s Petříkem pouštět draka.“, řekla jsem prozměnu, když se zase nějaká kamarádka na mě obrátila, zda na ni nemám čas.
A tak jsem se na nějakou dobu vídala jen se svým synem a jen s ním komunikovala. Nic mi nechybělo. Nic, mimo peněz. Synův otec na syna neplatil výživné. Do práce jsem od malého dítěte nemohla jít, protože mi maminka v tu dobu vážně onemocněla a nemohla mi syna hlídat. Ale rodiče mi finančně pomáhali a syn mi dělal radost.
Když měl syn deset let, jeho otec zemřel. Přišel mi to oznámit policista a Péťa to nechtěně vyslechl. Nezareagoval nijak. Neměl k otci žádný vztah, neznal ho.
A roky ubíhaly. Ale Petr, jak vstoupil do puberty, začal být jiný. Nejdřív se na mě jen utrhoval, když jsem mu dala v zimě čepici, nebo rukavice, že už není malý. Posléze začal být drzý.
Plíživě se mi odcizoval.
„Ukliď si v pokojíku.“, řekla jsem jednou.
„Zavři už tu hubu!“, odsekl.
Noc jsem probrečela. A to byl teprve začátek. Syn byl na mě drzejší a byly i chvíle, kdy se sotva udržel, aby na mě nevztáhl ruku. To už byl vyšší, než já sama. Končil základní školu.
Ulevilo se mi, když si vybral studium na škole s internátním ubytováním a v září se odstěhoval na internát. Domů jezdil jen na víkendy a já si alespoň přes týden odpočinula. Hledala jsem v tu dobu práci, ale našla jsem jen občasné brigády za malé peníze. Veškerou domácnost, studium a veškeré náklady jsem táhla ze sirotčího důchodu mého syna a výdělku z brigád, kdy mi nejednou zaměstnavatel nezaplatil. A protože se jednalo o práci na dohodu, peníze jsem dodnes neviděla.
Petr přijížděl na víkendy a já nikdy nevěděla, jak bude víkend probíhat. Byla období, kdy byl ke mně docela milý. Byly ale i víkendy, kdy přišel a křičel, občas mi sebral doma i peníze. Začal kouřit a zjistila jsem také, že navštěvuje hospody a hojně popíjí pivo. Ne, nebyl ještě plnoletý. Byl ale vyspělý a vypadal mnohem starší, než byl. A tak mu a jeho partě všude nalili. Ve škole na něj ale stížnosti nebyly. A tak jsem se snažila v době, kdy byl milejší a snad mi i naslouchal, mu vše v klidu vysvětlit a přivést ho na pravou cestu.
Petr si ale našel o dva roky starší alkoholičku. Přestal jezdit domů na víkendy a já vůbec netušila, kde je. Občas mi zavolala nějaká ženská, že u ní můj syn bude na víkend. Jednou to byl hlas mladého děvčete, jindy i starší ženy.
„Budu ho doučovat matematiku.“, řekla mi jednou nějaká ženská. Nebylo pochyb, že to není synova vrstevnice.
„A kolik vám je roků?“, vzmohla jsem se na otázku.
„Čtyřicet pět.“, odpověděla. Já tehdy měla čtyřicet.
Když jsem se začala vztekat do telefonu, jestli je pedofilka, zavěsila.
Obrátila jsem se na psychology i na policii. Bez výsledku. Psychologové nepomohli a na policii mi řekli, že přestože není ještě plnoletý, má už patnáct let a vlastně si může dělat, co chce.
V noci jsem spala jen lehce a čekala jsem, kdy mě třeba přijde vykrást. To se mi z bytu při jeho občasných návštěvách ztrácely už věci. Tu spacák, jindy nádobí, nože, baterky, rádia. Ale zámek jsem vyměnit nechtěla a vlastně ani nemohla. Syn měl v bytě trvalé bydliště a přes všechna trápení to byl stále můj syn. Můj Petr, kterému jsem obětovala tolik let svého života. Ztratila jsem přátele, dalšího muže jsem si nenašla, protože jsem nechtěla, aby někdo ubližoval mému synáčkovi. Sedávala jsem ve svém bytě, den se podobal dni… Většinu těch dní jsem probrečela.
A hledala jsem si práci, kterou jsem konečně našla. Krátce na to se syn se svou přítelkyní rozešel. A zase přijel domů. Byl mírnější, nehádal se se mnou. Víkendy trávil zavřený ve svém pokoji.
Po nějakém čase začal chodit po zábavách.
„Přespím u kamaráda.“, volával v pátek v noci, kdy já chodila od stěny ke stěně a čekala na něj. Bála jsem se, že se mu něco stalo, když mi telefon nebral. V tu dobu jsem se stala stálou návštěvnicí policie. Můj syn si totiž občas vypnul telefon a na víkend prostě nepřijel. Volala jsem na internát, kde mi řekli, že odjel domů již po poledni. Ale domů nedorazil.
Styděla jsem se, když jsem pátrání po synovi stahovala, když se mi konečně ozval.
Pak mi představil Marii. Marie je o rok starší, než Petr. Při první návštěvě jsem uvařila a potenciální snachu pohostila. Zarazila mě, když si talíř s jídlem odnesla do Petrova pokoje, kde jsem ji přistihla, že jí v posteli.
„Marie, proč jíš v posteli? Ty snad nejíš u stolu?“, zeptala jsem se.
„Ne, my doma u stolu nejíme. Já jím v pokojíku a mamka v ložnici v posteli.“, řekla nevzrušeně.
„Co to je za rodinu?“, honilo se mi hlavou.
Co to je za rodinu jsem měla možnost zjistit z dalších návštěv. Dívka se nemyla. I když později Petr přivedl Marii na noc a já mu v tom nebránila, abych syna nadobro neztratila, nikdy nepoužila osušku, kterou jsem jí při příchodu dala. Nesplachovala záchod a o tom, že by po sobě byť jen odnesla talíř do dřezu, nemohla být ani řeč. Umýt nádobí? Nesmysl. Pomoci mi? Ne. S kyselým obličejem sledovala, jak myji nádobí, z kterého jedla, a když jsem náhodou vysávala, protože přes týden jsem byla pracovně vytížená, neochotně nadzvedla nohy.
Ne, ani tato „nevěsta“ nebyla to pravé. A synovi jsem to dala najevo. Zamilovaný blázen stál na straně své lásky.
„Ty nevíš, že mytí zkracuje život?“, pronesl syn, který byl zvyklý se až do této chvíle i třikrát denně sprchovat.
A zase začal boj. Nyní to byl boj o to těžší, že jsem měla proti sobě dva protivníky. Já dávala najevo Marii, že ji nemám ráda hlavně poté, co jsem se dozvěděla, že žije sama se svou rozvedenou mámou, která byla jako alkoholička umístěna na rok do psychiatrické léčebny.
„Ale už v tom nelítá.“, řekla mi dívka synova srdce.
„Nevoď Marii k nám.“, požádala jsem po čase Petra, když mi při každé její návštěvě zmizely buď peníze, nebo nějaký ze šperků.
„Zdechni.“, řekl mi tenkrát syn a na dlouhé měsíce jsem ho neviděla.
Až před jeho osmnáctými narozeninami se opět objevil v doprovodu Marie. To byla zrovna firma, ve které jsem pracovala, v likvidaci a já byla krátce nezaměstnaná.
„Přišli jsme vám říct, že se Petr bude stěhovat natrvalo ke mně. Budeme žít spolu a zařídí si, aby mu důchod chodil na jeho adresu. A vy nebudete mít nic.“, řekla Marie nepřátelsky.
„Já nechci svého syna okrádat. Nechci žít z jeho peněz. Ale dokud má u mě adresu, je i důchod naším společným příjmem. Platím mu školu, byt, kde je hlášený, internát. A pokud máme tento příjem, nikdo mi nedá nic.“, řekla jsem se slzami v očích. Bylo mi jasné, že je zle. Co, když nenajdu práci? Budu bez koruny? Půjdu na sociálku? Ne, já nechci brát sociální dávky, chci pracovat.
To všechno se mi honilo hlavou.
„Nedáme vám nic z důchodu.“, řvala po mně cizí Marie v mém vlastním bytě.
„To není tvůj důchod, ale Petrův.“, řekla jsem. Můj syn jen přihlížel a pak Marii objal. Nemělo cenu se přít.
„Třeba si zdechněte.“, ohrnula Marie ret a s pohrdáním odcházela. Můj syn ji doprovázel a neřekl ani „ahoj“.
Stalo se, co předpověděli. Syn oslavil osmnácté narozeniny. Já vlastně ani nevím, zda oslavil. Doma se neukázal. Tiše a bez poděkování přijal můj dárek v podobě peněz, které jsem našetřila a zaslala mu na účet. Změnil si trvalý pobyt, nahlásil se do domu Mariiny matky. Pomohla jsem mu zařídit převod sirotčího důchodu na jeho osobu. Nechtěla jsem ho v ničem okrást, přestože jsem měla právo na jeho péči. Předala jsem synovi také účet po jeho otci s bezmála sta tisíci korun. Byl jeho dědicem.
„Ty peníze si šetři. Nedávej je Marii. Jednou se ti budou hodit.“, řekla jsem. Syn znal původ těch peněz. Když jeho otec zemřel, zůstal po něm účet s téměř sta tisíci korun. Posléze se ale zjistilo, že měl věřitele právě na sto tisíc korun. Věřitelem nebyla soukromá osoba, ale město. A celé dědictví mělo přejít na pokrytí dluhu. Tehdy jsem já jako matka malého syna bojovala o tyto peníze. Žádala jsem město o prominutí dluhu, aby dítěti něco zůstalo. Vzhledem k tomu, že synův otec dlužil na výživném za celých deset let víc peněz, než činil dluh městu, město učinilo přátelské gesto a celý dluh odpustilo. Proto nyní měl syn ony peníze.
Syn si nechal převézt peníze na nově zřízený účet a platební kartu k účtu včetně PINu dal Marii.
Sto tisíc korun, které jsem pro něj vybojovala, daroval své přítelkyni!
A nyní? Nyní žije v malé vesničce kus od mého domova, kde já nikdy nebyla. Nikdo mě nepozval. Přestože jsem vyslovila přání, že chci znát dům, kde žije, a chci vidět, jak tam žije, nikdo mi to neumožnil. Můj otec syna několikrát navštívil, aby mu třeba předal poštu, která ještě přišla na mou adresu, nebo mu přivezl něco jiného.
„Ukaž mi, kde bydlíš.“, prosil svého vnuka.
„Tam bys nedošel.“, řekl syn s rozpaky a táhl dědu na opačnou stranu vesnice. Očividně nechtěl, aby kdokoli z nás, pokrevních příbuzných, znal podmínky, v kterých žije. Odřízl nás od svého života.
Psala jsem na onu adresu Mariině matce, že bych ráda věděla, jak syn žije. Žádná odpověď. Vím jen, že syn dává Mariině matce celý svůj důchod jako „nájemné“. Důchod, z kterého já dokázala zaplatit jeden čas byt, internát, školu, dojíždění a nakrmit a ošatit nás oba. Vše dává jim. Dal jim své dědictví, dává jim důchod a až dostuduje a nebude mít už na důchod nárok, možná se vrátí zpět. Možná ho vyhodí a on, bez peněz jako bezdomovec přijde zpátky za mámou.
Za mámou, jíž při poslední návštěvě řekl, že si přeje její smrt! To mi řekl do očí, když jsem s ním měla řeč o tom, že se mi nelíbí jeho vyvolená i fakt, že jí dal veškeré své peníze.
„Je to má věc, já si oddychnu, až tu nebudeš.“, řekl chladně.
Kvůli Petrovi jsem neprobrečela dny, nebo týdny. Myslím, že je to na měsíce, nebo už roky…
Nedávno mi jako matce volali ze školy, že tam syn nechodí.
„Už o něm dva dny nevíme, kde je.“, řekl učitel.
Volala jsem Petrovi. Ten mi řekl, že má jiné starosti.
„Uvědomuješ si, že přijdeš o důchod? A Marie tě určitě živit nebude. Vyhodí tě, budeš bezdomovec.“, domlouvala jsem synovi.
„Co se o mě staráš, už zdechni!“, řekl a zavěsil.
„Vydědím tě!“, volala jsem zpět.
„Já jen doufám, že dřív zdechneš.“, řekl můj „syn“. Ten, pro koho jsem osmnáct let žila. Ztratila jsem kvůli němu přátele, z důvodu těžkého porodu i zdraví, rozvedla jsem se pro jeho bezpečnost a už si muže nenašla.
Nyní mám práci a vracím se do prázdného bytu. Na stěně mi visí fotografie syna z doby, když byl ještě ve školce. Tolikrát jsem chtěla tu fotografii ze zdi sundat. Neměla jsem ale na to sílu. Tehdy, když byla fotka pořízena, to byl ještě můj zlatý Petříček. Tehdy mě objímal a pusinkoval a říkal mi: „Maminko, já si tě jednou vezmu za ženu.“
Po mnoha zoufalých měsících, kdy jsem přemýšlela, jaký má můj život smysl, jsem si mimo práci našla i drobnou brigádu. Přes známé jsem se dostala do rodiny, kde mají dvě malé děti. Paní zemřela maminka a mě požádala o občasné hlídání dvouletého Vojtíška a čtyřleté Verunky. Ze začátku jsem váhala, zda práci přijmu.
„Víte, maminka mi zemřela, a když jsem požádala švagrovou, jestli by mi děti nepohlídala, řekla, že si tak malé děti nevezme na starost.“, řekla mi paní a já viděla v jejích očích zvláštní lesk.
Takový, jaký se objevuje i v mých očích, když se řekne slovo „syn“.
Pomoc jsem neodmítla. Vždy jsem milovala děti. A to, že sama jsem neměla štěstí se synem, neznamená, že nemůžu hlídat děti cizí. S Vojtíškem a Verunkou zažívám znovu krásné chvíle.
„Ještě, ještě chci.“, víská Vojtíšek, když ho vyhazuji do výšky.
„Teta už nemůže, teta je stará.“, říkám upřímně.
„Teta není stará, teta je hodná.“, směje se to škvrně. A oba, Vojta i Verunka, mě společně obejmou.
Když od nich odjíždím, objevují se u dětí někdy až slzičky. Je jim líto, že odcházím.
„Teto, my pojedeme s tebou domů.“, řekli mi minule.
„Nemůžete, já hned jedu do práce.“, vysvětlím.
„Tak půjdeme s tebou do práce.“, dupnou si nožkou.
A já zažívám alespoň malé štěstí s těmi skřítky. Je to malá náplast na to, že se mi syn nevyvedl. A zatímco syn čeká na mou smrt, na mě za městem čekají netrpělivě dva malí skřítkové, až je zase přijdu hlídat a společně zažijeme naše malá dobrodružství.
…Nedávno jsem si pověsila fotky Verunky a Vojtíška na stěnu vedle Petrovy fotky z dětství. Jsou malou náplastí na bolístku, kterou mi uštědřil můj vlastní syn.
Čtenářka si nepřála zveřejnit své jméno.