Toho roku bylo mimořádně horké počasí a zejména v červenci přišla tropická vedra. Já jsem byl právě v tuto dobu na vojenském cvičení. Najednou mi přišlo vhod, že jsem dostal dovolenku na sobotu a neděli. Vydal jsem se na nádraží k příslušnému rychlíku v 18. hodin na Prahu. Vlak byl rozpálený sluncem, ale cesta ubíhala. Když jsme přijížděli k Praze, někdo ukázal na oblohu k západní straně. Zraky jsme tam obrátili a viděli, jak černé mraky pokrývají oblohu a předvídají bouřku. Rychle jsem uvažoval, jak chytit spoj, aby nebyl bouřkou dostižen a dostal se dobře domů.
V autobusu jsem byl již nervozní, protože byly vidět i blesky. Autobus dojel na konečnou a to už se hodně setmělo. Vystoupil jsem, ale co teď? Stačím přejít cestu domů, než začne pršet? Mám raději počkat, až bouřka přejde? Ale kdo odhadne, jak dlouho bude trvat? A já mám dovolenku jen na noc a zítřek. Musím jít. Rychle se vydávám k domovu. Jak jsem z obydlené osady vyšel do volné přírody, uviděl jsem za sebou tmavou šeď mraků a to byl déšť. Začal jsem utíkat a za pár vteřin pršelo. Úprkem jsem doběhl k lesu, který dobře znám a tak rovnou k velikému košatému buku. Vím o nebezpečí pod stromem při bouřce, ale obava o promočení vojenského sukna byla po předchozích zkušenostech veliká. Všechno teprve začínalo.
Bouřka nabírala na síle. Úplně se zatmělo. Jen blesky na malé okamžiky osvítily les. Silný déšť bubnoval do mohutné koruny, vítr burácel a ohýbal stromy. V lese byl hukot od šumu větví a prudkého deště. Byl jsem přitisknutý zády a ke kmenu stromu. Začal jsem mít obavy o úder blesku. Jenže odejít od stromu nešlo, protože začaly nebezpečně padat smrky a křehké borové větve. Měl jsem tedy ochranu mohutného buku. Začalo však pršet i pod korunou! A tak jsem se pomalu posouval do místa, kde to ještě nepromoklo.
Zvedal jsem obličej směrem nahoru, zda bych při záblesku nenašel lepší místo. Posunul jsem se o pár stop, ale najednou strnul hrůzou. Bože, co to bylo? Co to jen mohlo být? Mám snad halucinaci? Strachem jsem celý ztuhnul. Na mém obličeji i tvářích i na očích jsem ucítil teplo dechu. Byl to dech? Kde by se tady vzal? Ale co by to tedy mohlo být? Nastalo horečné bleskové uvažování. Žádné zvíře to být nemohlo. Nedokázalo by mi dýchnout vysoko do obličeje. Byl to člověk a věděl o mně! Byl to šokující pocit. Nikoho jsem neviděl, přitom jsem věděl, že na mě dýchl a že byl přímo u mě. Nevěděl jsem, jaké měl úmysly. Ani co jsem měl v tu chvíli dělat a jak se zachovat.
Zoufale jsem toužil po dalším blesku. Abych se konečně dozvěděl, co bylo v té tmě se mnou a co se ještě dál může stát. Chtěl jsem utéct, ale nešlo to. V té tmě bych se mohl vážně zranit! Najednou se bleskem ozářil celý les. Byl jsem oslněn, ale přesto v místě, odkud šel dech, jsem nic neviděl. Najednou se za mými zády ozval silným mužským hlasem výkřik: „Hergot chlape, tys mě ale vyděsil!“ Prudce jsem se otočil a hned jsem ho poznal. „Pane Dvořáku, já snad umřu, jak jsem vylekaný. Kde jste se tu vzal?“
Potom i při tmě jsme si vysvětlovali naše vystrašení. I on poté ucítil můj dech a začal pátrat kolem stromu, až se dostal za moje záda. On šel přes les z mé vesnice domů a já přes jeho vesnici zase k sobě domů. Oba jsme se schovali před deštěm pod stejný strom. Vysvětloval mi, že odešel ze schůze družstevníků dřív, protože se tam strhla pranice. „Však se to od táty jistě dozvíš, protože on tam tu schůzi řídí a vůbec mu to nezávidím!“ Chvilku jsme pohovořili, bouřka mezitím utichla, déšť přestal a tak jsme se rozešli již klidní každý na svou stranu.
Na návsi své vesnice jsem potkal pozdní účastníky schůze. Nakonec z místního hostince odcházel i můj táta. Pozdravili jsme se a já se hned ptal, co říkal té bouřce. On mi na to odvětil, že byla zbytečně kvůli maličkostem ostrá a úplně zbytečná. Kdyby prý páni na okrese dbali jeho rady jako starosty, nic by se nestalo. Najednou se podíval kolem sebe naklouže vody a jen tak s podivem prohodil: „Ono pršelo?“ Pochopil jsem, že každý mluvíme o jiné bouřce. Udělal jsem si z toho závěr, že není bouřka jako bouřka.
Miroslav Ž., Vlašim