Byla jsem obyčejná holka,která se zamilovala,jako každá jiná,bylo mi krásných devatenáct let,kdy jsem si po nějakých těch láskách řekla-tenhle mi stojí za to!Jak já se zamilovala,najednou jsem viděla vše růžově,bláznila jsem po lásce,flámovala o všech víkendech,neviděla vlevo,vpravo,nic pro mě neexistovalo,jen má láska Štefan.Pro mě opravdová láska,pro něho nevím,protože po roce naší lásky mi najednou oznámil,že musí odjet,kvůli práci.I když jsem probrečela moře slz,odjel.Nevěděla jsem,co se životem,dny byly prázdné,večery ještě delší,dopisy nepřicházely-nic jsme si neslibovali.Znovu jsem se nedokázala zamilovat,pořád jsem měla plnou hlavu své lásky,nic pro mě nemělo význam,milovala jsem celým srdcem,i když jsem neměla už koho.Tak jsem žila i nežila rok.Až jednoho dne jdu večer z práce,zahleděná do země,myšlenkami nevím,kde,a najednou jsem se v nepozornosti nalepila na nějaké tělo,které se mi připletlo do cesty.Zvedla jsem hlavu a chtěla jsem se omluvit,nešlo to,údivem jsem málem omdlela,byla to má láska-Štefan,slzy mi stékaly,nevím jestli štěstím,ale bylo to neuvěřitelné.

Zase jsme se setkali byl to snad osud,náhoda-nevím,ale já se vrátila zpět do života.Opět jsme se dali dohromady,hned toho večera jsme spolu zůstali,neptala jsem se na nic,co dělal ten rok,kde byl,nechtěla jsem raději nic vědět,tet tu byl a to mi stačilo,on byl také rád,že jsme se opět potkali,takže naše láska měla pokračování.Řekl mi,že pracuje na horách ve Špindlerově Mlýně,dělal tam zedničinu.Byla to práce turnusová,nedostával se někdy ani na víkend domů,jelikož já ho moc milovala,jezdila jsem sem tam za ním.Já si myslela,že mě pořád miluje,jako tenkrát.Ale jednou,když jsem opět za ním jela,mi jeden z jeho pracovníků,jen tak bokem řekl,at nevěřím všemu,co mi říká,nepochopila jsem,co tím myslí,měla jsem ho pořád plnou hlavu a milovala jsem ho víc,než svůj život.I když jsme promilovali celý víkend,ležely mi řečená slova v hlavě.Proto jsem se snažila přijít na to,co se za tím skrývá.Než jsem odjela zpátky domů,objasnili mi zbývající pracovníci,o co se jedná-nebyla jsem milována tak,jak mi má láska šeptala po nocích do ouška.Vysvětlili mi,že turnusy jsou moc dlouhé a i oni hledají zábavu,takže i můj Štefan tam mezi ně zapadá.Nic jsem mu při loučení neřekla,slzy jsem zadržovala,co to nejvíc šlo,odjela jsem domů,ale má bolest z jeho nevěry mě ubíjela.

Nevěděla jsem,co bude dál! Ale osud to vyřešil za mě,byla jsem těhotná.Když má lásky přijela na víkend domů-oznámila jsem mu to.O věcech,o kterých jsem věděla jsem se vůbec nezmínila,naopak on sám řekl,že ihned ukončí práci na horách,najde si práci doma,vezme si mě a budeme žít jako rodina,jak krásně se to poslouchalo.Riskla jsem to,i když se svatba konala až na podruhé,byla jsem v té chvíli štastná,věřila jsem,že se vše změní tím,co jsem nosila pod srdcem-plod naší lásky.Těhotenství probíhalo dobře,ale něco v našem vztahu se kazilo,manžel měl nějaké problémy,o kterých nechtěl mluvit,nechodil sem tam domů i několik dní,i přesto jsem vše ustála a porodila krásného a zdravého syna.Manžel měl radost ze syna,dostal jméno,které mu vybral-Tomáš,byl nadšený,miloval ho,ale i přesto se začlo vše zhoršovat,najednou k nám začali jezdit esembáci,tak se jim dříve říkalo.Ničemu jsem nerozumněla,nechtěla jsem ani rozumět,žila jsem jen pro svou lásku a syna.Pak mi esembáci chtít nechtít,otevřeli oči.Má láska měla opletačky se zákonem,opět jsem padla na skoro samé dno,ale byl tu syn,který mě potřeboval.Pak jsem se časem dozvěděla,že i když syn je prvorozený,není na světě sám.
Najednou se ve mě něco zlomilo,a i když mě to hrozně bolelo,musela jsem opustit svou lásku,zůstala jsem bez peněz,bez lásky a nebýt rodičů,nevím,jak bych tenkrát dopadla.Život šel dál,syn jak rost,byl čím dál tím víc podobný svému otci,a to byl můj důvod,proč jsem ho pořád milovala,nedokázala jsem na něj zapomenout,plakala jsem pořád dál,i když tajně.Musela jsem se zbavit myšlenek na něj-ubíjelo mě to,proto jsem podala žádost o rozvod.Na stání nepřišel-nerozvedli nás,vše se hrozně táhlo,ani na druhé stání nepřišel-opět nesouhlasil z rozvodem.Dnes vím,že jsem vše udělala na truc,seznámila jsem se s novým partnerem,abych měla důvod pro rozvod.Otěhotněla jsem,ale opravdová láska to nebyla.Opět jsem dala žádost na rozvod a jelikož už jsem byla v osmém měsíci těhotenství a měli jsme se brát-rozvedli nás i bez toho,že má láska opět nepřišla k soudu a nesouhlasila s rozvodem,místo toho,abych se radovala-brečela jsem jako želva,přišla jsem o svou jedinou lásku.Nemohla jsem s tím nic dělat,jen jsem každý den na něj myslela,Tomášek byl totiž celý ON.Život šel dál,porodila jsem dalšího syna-Patrika.Za dva roky se narodil ještě jeden syn-Jan.Nikdy jsem svého manžela nedokázala milovat,lásku jsem měla jen jednu a ta už byla dávno pryč.Vdala jsem se vlastně z důvodu,abych nebyla sama.Mezitím jsem pořád myšlenkami byla se svou láskou,několikrát jsme se i setkali,milovala jsem ho pořád,křičela bych to do světa,ale copak jsem mohla?

Probrečela jsem spoustu let,až jeden den byl osudný,láska to vyřešila za nás všechny,dva dny po štědrém večeru si vzal život-oběsil se,Tomášek měl dvanáct let.Ještě dnes,když to píši,slzy mi tečou,že ani nevidím,co píši,ani neznám odpověd na otázku-proč vlastně se to stalo?Pomalu to bude už 18 let,ale miluji ho,nemohu zapomenout.A co můj nynější život-nejsem štastná,z manžela se stal alkoholik,už jsem to dávno vzdala,žiji pro své syny,pro svou maminku,pro své vzpomínky a pro své dva psy,které mám moc ráda,stali se mými partáky a pomáhají mi překonávat mé chmůry,které mívám.Nikdy jsem od života moc nechtěla,jen opravdovou lásku.
Jana od Moravské Třebové.