Před více než deseti lety nám zemřela tetička. Manžel zařídil kremaci. Bylo to v době, kdy začalo hodně pršet, asi měsíc před záplavami. Asi dva týdny po pohřbu jsme museli tetiččin byt vyklidit a pak nastaly velké lijáky. Městem protékala rozvodněná Morava, takže pro nás bylo velkým štěstím, že jsme nábytek stihli odnést, kam jen to šlo, kam se zkrátka dalo.
Urnu nám s popelem předala pohřební služba s tím, že jakmile opadne voda na hřbitově, tak urnu uložíme do rodinné hrobky. Tak jsem ji postavila na poličku na verandě, spím v pokojíku nad ní. A třetí noc od chvíle, kdy jsem urnu dala na verandu, se mi přihodilo něco zvláštního. Zdál se mi divný sen. Ocitli jsme se s manželem v tetiččině prázdném bytě. Otevřely se dveře a vešla teta. Chtěla nám uvařit kávu. „Posaďte se přece,“ řekla. Stáli jsme, protože nebylo moc kam si sednout.
Teta se na nás dlouze dívala a řekla: „Už si půjdu lehnout, jsem po té dlouhé cestě unavená.“ Jenže pak zjistila, že v bytě nemá ani svou válendu. Udiveně se na nás podívala a řekla: „Tak se s vámi rozloučím a už se neuvidíme. Sbohem!“ Pak se rozplynula.
Když jsem se probudila, podívala jsem se na hodiny. Bylo právě pět minut po půlnoci. Druhý den přijel pracovník pohřební služby a oznámil nám, že můžeme konečně po třech týdnech uložit urnu do rodinné hrobky. Od té doby se mi tetička ve snu už nikdy neobjevila. Věřím, že se s námi tenkrát opravdu přišla naposledy rozloučit.
Bohuslava K., Brno