V manželství plném lásky jsem žila přes 42 let. Až do doby, kdy mi manžel před 15 lety odešel na zástavu srdce. Dodnes mi moc schází! Společnost mi dělá jezevčík, kterého mám už osm let a je mému zesnulému manželovi tak podobný, až mi z toho stojí rozum. Když si dám kafíčko, položí hlavičku naproti na stůl a jeho očka říkají: „Chci také!“ Občas mu dám trošku na talířek a jeho to tak potěší! Celá léta jsme totiž s manželem pili jednu kávu ze společného hrnku na půl.
V neděli ráno už se ani nedívám na hodiny, protože vím, že vždycky o půl třetí přichází jezevčík a čumáčkem mi prohrábne vlasy. Potom položí hlavu na rameno a jak se proberu, tak začne dělat skopičiny a chce si hrát. Než znovu usne, drží mi tlapičkami ruku, objímá mě a oba usínáme.
Často také mrká pravým očkem, jako to dělal můj manžel. Jednou večer to udělal zase a já celá napjatá klekla před jeho křeslo a zeptala se: „Benoušku, jestli je v tobě dušička pánečka, mrkni oběma očkama dvakrát po sobě.“ A Benoušek mrknul. Vzala jsem ho do náruče a řekla všechna ta krásná slůvka, která bych tak ráda řekla svému manželovi, ale nejde to. Vím, že je tady se mnou nejen jeho popel, ale také jeho duše, která se převtělila do našeho Benouška.
Můj manžel mi několikrát zachránil život. Poprvé se to stalo na Vranové, kde jsem se před vojnou v roce 1958 topila. Podruhé o pár let později, když jel zpívat na zábavu, ale něco ho táhlo domů. Nedokázal si to vysvětlit, ale záhy pochopil, co to bylo. Naštěstí přišel včas, protože ucházel plyn a mě i děti tak zachránil před jistou smrtí!
A podobnou vlastnost má i Benoušek, také mi často zachraňuje život. Před rokem náhle umřela moje mladší sestra a tu noc se stala podivná příhoda. V mém pokoji se z ničeho nic otevřela okna a do ložnice vletěl černý pták! Benoušek radostně poskakoval, točil se kolem dokola a radostně poštěkával, jako když se s někým vítá. Zpočátku jsem se bála, ale po chvíli jsem strach překonala a poznala, že je to duch mé sestry, který se se mnou přišel rozloučit. Černý pták si sedl na parapet a díval se na nás svým upřeným pohledem. Neuletěl ani v okamžiku, když jsem ho pohladila a řekla mu: „Děkuji sestřičko, že jsi se přišla rozloučit.“ Ani když jsem otevřela půlku okna! Až po dlouhém čase se zvedl a z ničeho nic zmizel.
Letos o prázdninách jsem pracovala na zahradě a můj Beníček mi pořád seděl u nohy. Byl nějaký nervózní a nechtěl se ode mě hnout ani na krok. Spát jsem šla až pozdě v noci, takže ani nevím, kolik mohlo být hodin. Z dálky jsem ale uslyšela výt psa, ale nebyl to jen tak nějaký pes. Byl to můj Benoušek! Když jsem se probrala, byl celý šťastný a donekonečna mě olizoval a tulil se ke mně. Ráno jsem šla k paní doktorce a ta mi řekla, že mám velké štěstí, že jsem se probrala! Můj pes mě opět zachránil, tedy vlastně duše mého muže! Už poněkolikáté!
Linda Š., Jeseník