V roce 2011 dne 8. července zemřela po těžké a dlouhodobě trvající zákeřné nemoci maminka mého manžela a prababička mého vnuka Pepíčka. Poté co jsme maminku pohřbili, museli jsme do určitého data provést vyklizení jejího nájemního bytu v Bohumíně, kde bydlela dlouhé roky. Na vyklizení bytu se podíleli všichni nejbližší rodinní příslušníci včetně mé dcery, se kterou na místě byl i můj, tehdy 2,5letý vnuk Pepíček.
Dospělí měli rozdělené úkoly tak, že např. muži vynášeli nábytek a ženy se staraly především o věci drobnější, méně rozměrné. Jelikož jsme byli rozprostřeni po celém bytě, vnuk běhal z místnosti do místnosti, neboť byl zvědav, co kdo dělá. Vzhledem k tomu, že všichni měli plné ruce práce, tak jsme se vnoučeti neměli čas věnovat a přestali si ho i všímat. To až do doby, kdy přítelkyně mého synovce (říkejme ji Katka), která uklízela kuchyňskou linku, si všimla, že Pepíček stojí u otevřených dveří do předsíně, hlasitě se směje a ukazuje prstíkem do pravého horního rohu předsíně. Protože Pepíček do předsíně tzv. nakukoval a vždy se přitom zasmál, tak se Katka Pepíčka zeptala: „Na koho se směješ Pepíčku?“ Mne tato situace natolik zaujala, že jsem ihned přišla do kuchyně za nimi a slyšela, jak Pepíček Katce odpověděl: „Babi, babi“; přičemž stále ukazoval prstíkem do pravého horního rohu předsíně bytu. Musím podotknout, že v předsíni se v tuto dobu již vůbec nic nenacházelo, byly tam pouze holé stěny a ani nikdy předtím, tam nebyla žádná fotografie či obrázek maminky či jiné osoby. Všichni přítomní v bytě ihned přestali pracovat a seběhli se do kuchyně.
Má švagrová, dcera zesnulé, začala nezadržitelně plakat, neboť všichni přítomni pochopili, že se s námi i se svým bydlištěm přišla maminka rozloučit a jediný, kdo byl schopen jí vnímat, komunikovat s ní a toto poselství předat, byl můj vnuk Pepíček. Jsem bytostně přesvědčena, že děti mají schopnosti, které jsme my dospělí již dávno ztratili. Dodnes na tuto, pro někoho neuvěřitelnou, událost i naši maminku vzpomínáme.
Maria, Ostrava