Moje první taneční. Stojím ve druhé řadě, trochu schovaná za zády výstavních a štíhlých krasavic. Proč jsem se jenom nechala přemluvit? Ne, že bych zrovna trpěla komplexem méněcennosti, právě naopak. Myslím si o sobě jenom to, že jsem jiná, než ostatní dívky tady. Nejen vzhledově, ale hlavně duševně. Neumím koketovat a hloupě se hihňat, nebo kluky znuděně přehlížet a přitom doufat, že si mě některý z nich všimne. A nějaké trdlování na parketu, si při své větší váze a menšímu vzrůstu, nedovedu vůbec představit.
Nepatřím do pozlátkového světa manekýn, módních účesů, štíhlých pasů, povzdechů, špulení rtů, šminkování, diet, kontroly váhy a nekonečného přehrabování hadříků. Chodím oblékaná prostě, jednoduše a hlavně pohodlně. Po mamince jsem zdědila malou, poněkud kulatou postavu, se širokými boky a lásku k vaření a pečení. Po tatínkovi lásku k šachům, matematice a počítačovým programům. Mám víc kamarádů, než kamarádek a raději si povídám s dospělými, než se svými vrstevníky.
Během večera s překvapením zjišťuji, že mě to trdlování začíná bavit. S malým, také obrýleným tlouštíčkem tvoříme souladný pár ve všech ohledech. Já navíc zdobená rovnátky. Ráda a často se směju, takže úsměv mi opravdu “září“, stejně, jako oči mého protějšku. Bavíme se dobře po dobu průběhu tanečních, povídáme si, máme stejné zájmy a těšíme se na sebe.
Začali jsme se scházet i po škole a o víkendech, chodíme do kina, do cukrárny na mou oblíbenou horkou čokoládu se šlehačkou. Jsme dobří kamarádi. Svět kolem se točí stejným tempem, dny jsou prosluněné, zdobené drobnými radostmi všedních dnů a zlatavým padajícím listím.
Uběhly dva měsíce, jakoby to bylo včera a já se prohlížím v zrcadle. Mračím se na sebe nespokojeně, hladím si ploché břicho a srovnávám neexistující faldíky. Oči, našminkované, dle posledního trendu, hluboko zapadlé s mdlým, věčně podmračeným výrazem. Úzká čárka rtů už dávno neschovává rovnátka a brýle nahradily kontaktní čočky. Kostnatá ramínka a plochý hrudník dospívající slečny. Vysoko vyčesaný drdol s nastavovaných vlasů a drahá róba z butiku dokreslují styling „dámy“ na prodlouženou. Připadám si naprosto úžasná, neodolatelná, prostě královna plesu. Jenom má věrná a nerozlučná kamarádka BULIMIE, ví, kolik úsilí a sebeobětování mě tato chvíle stála. Šklebí se na mě falešně ze zrcadla a našeptává přes rameno, jak jsem úžasná! Ztratily se mi široké boky i široký úsměv, pevná kulatá prsa i pevné sebevědomí. Ztratila se mi dobrá nálada i dobrý kamarád. To vše mi nahradila iluze pozlátkového snu a růžová bublina zamilovanosti. Iluze pomíjivého štěstí z úspěchu, že ten vysoký, blonďatý idol všech dívek ze školy i celého malého města, bude dnes večer se mnou tančit prodlouženou a pozval mě na večeři. Starostlivý a ublížený mámin pohled mi kazí náladu. Šaty, které mi sama ušila, leží smutně pohozené na mé posteli. Tak ať! Stejně byly dlouhé až na zem a já mám šaty s vlečkou, ale zepředu krátké, ukazující mé dlouhé nohy. „Nejkrásnější nohy na světě!“
Nádherný večer skončil tak rychle! Taxi k vypůjčenému bytu, víno v mé hlavě. Žádná něha a city, jenom tvrdé a chtivé polibky, surová objetí a zvuk trhané látky, nárazy těl o stěnu, konečně postel a řezavá bolest v klíně. Stopy krve na prostěradle a necitelné, chladné oči, barvy ocele, zvuk hlasu, jako rány bičem :“ Můžeš spát, jak dlouho chceš, pak tady pořádně ukliď a vyvětrej.“ Slzy zklamání v koupelně se mísí s růžovými bublinkami, které se barví do šeda. „Písni, nebo zavolej“ a klapnutí dveří. Týdny čekání na sms, hluchý mobil tlačí v dlani, stejně, jako tupá bolest v hrudi. Na facebooku ticho a prázdno. Bloudím večerními ulicemi, jako stín a nevnímám kapky deště. Od jedné diskotéky ke druhé, až v jednom baru…opřený o pult s dívkou omotanou kolem svého těla, v houfu svých oblíbenců a smích. Běžím černými ulicemi, zmáčená deštěm a vlastními slzami. Prudký náraz, výkřiky, chuť krve v ústech a tma! Tlumené světlo a tikot přístrojů mě probírá z černého snu. Hlasy znějící z dálky a nepříjemné pocity v ústech mi otevírají oči. Nad hlavou bílý strop, stejný, jako postel, na které ležím a obličej mámy u postele. Hučení v uších se míchá s tlumenými hlasy a vzlykotem. Konejšivá tma.
Týdny v nemocnici vystřídaly stejné šedivé týdny v léčebně. Bolest střídala bolest, stejně tak, jako se u mého lůžka střídaly pravidelné návštěvy psychologa, mámy, táty a mého pohublého brýlatého kamaráda. Jeho zanícenost, vrátit mě do života, byla neutuchající! Můj anděl strážný. Krutá slova lékaře mě přibila k posteli. “Je mi líto, slečno, už nikdy nebudete chodit!“ Můj kamarád si prohrábl svoje černé kučery a spiklenecky na mě mrkl. Věděla jsem, že s ním zvládnu úplně všechno. Čas ubíhal a Země se točila opět tím svým správným tempem. Přestěhovali jsme se na malou vesnici do domku u lesa.
Včera jsem se vrátila z lázní. Už je to více, než rok a mě to připadá, jako dávný černý sen. Jedu po lesní cestě, alejí starých dubů a tvrdý štěrk křupe pod koly mého invalidního vozíku. Po levé straně bublavý potůček kolébá mou mysl a vzpomínky se mi skládají v hlavě, jako střepiny rozbitého poháru, ze kterého jsem musela vypít svůj díl hořkého nápoje, zvaného „životní omyl“.
Usmívám se a těším se na oběd. Můj věrný kamarád neodolal pozvání na domácího králíka na smetaně. Jistě přijel jenom kvůli němu, říkám si rozpustile v duchu a cítím pevné ruce, které mě objímají kolem ramen a starostlivě halí do deky. „Kde se mi touláš, má lásko?“ Líbá mě něžně, hladí po vlasech a čepici naráží do očí. Pod bundou schovává štěňátko labradora. „To bude tvůj asistenční pes“, říká rozhodným hlasem a pejsek se moudře dívá a cucá mi prst. „ Jo a vzali tě na tu vysokou, máš individuální program pro dálkové studium.“ Radostně křepčí kolem mě a celý září. Popadne můj vozík a vracíme se spolu domů, do tepla maminčiny voňavé kuchyně a starostlivého pohledu jejích milých očí a tátova spokojeného pochrupování v křesle.
Patricie