Od našich přátel v Americe jsme dostali dopis, zda bychom se neujali jejich sousedky, která přijede hledat své předky do naší republiky. Ještě nebyla v Evropě, a tak má trochu strach, jak si zde povede. Proč ne, proč bychom nepomohli…
A tak přijela starší milá paní, která však kulhala a chodila o holi, a protože byla čerstvě v důchodu, rozhodla se vydat na cestu. Bety, jak se jmenovala, přijela s mylnou představou, že je to taky jako v Americe a že veškeré matriky jsou nahrané a že stačí jen jít na příslušné místo a tam ti všechny údaje okopírují. A tři dny pobytu v |Praze zcela postačí.
A tak hned první večer jsme ji museli vyvésti z omylu, že Evropa není Amerika, že v Americe je historie stará dvě stě let, ale v Evropě už máme matriky i ze 13. století a ještě jsou psány v různých jazycích, jako v latině, němčině či češtině.
No to ale byla jen jedna část problému. Toho, koho hledala nejvíce byl dědeček Ferdinand Kalous, narození v roce 1894 a všechny údaje, které má, je pouze stará fotografie dědečkova domku na malém náměstí, na kterém stojí pomník a socha svatého Jana. A k tomu pohled, na kterém je Strakonický dudák v kroji a dva dopisy se zpáteční adresou, na kterých je čitelná jen adresa Náměstí sv. Jana č. 15 a rozmazané jméno končící na… ice. A protože byl na pohledu dudák a jméno končilo na … ice, usoudili jsme, že může jít o Strakonice.
A tak jsme se druhý den vydali na cestu. Strakonice jsou krásné město s upraveným náměstím, a protože tam probíhal nějaký festival, bylo krásně nazdobené.
První naše cesta byla na městský úřad na matriku. Pracovnice na matrice byly velmi milé a vstřícné dámy, ale když jsme jim vysvětlili toho hledáme, tak nám nemohly pomoci. Matriky starší sto let jsou uloženy v Oblastním archivu a ten ve Strakonicích není. Bety byla moc zklamaná. Ale když jsme odcházeli, jedna z matrikářek se znovu podívala na starou fotografii a povídá: „Náměstí svatého Jana tu nemáme, ale jděte ulicí vlevo od náměstí, tam je to trochu z kopce, je tam potok a přes něj lávka a za ní pár starých sešlých domků, ale to asi nebude ono.“ A tak jsme přes lávku přešli na malý plácek, kudy vedla nová silnice a stálo pět starých, vetchých domků. Dva byly pobořené, ve dvou někdo ještě bydlel a ten poslední měl zatlučená okna prkny. Chvíli jsme tam stáli a srovnávali fotografii s domky a u jednoho z nich dokonce souhlasilo číslo domu 15. Pak začal štěkat pes a z toho obydleného domku vylezl děda s fajfkou a povídá: „Copak taky hledáte, už vás chvíli pozoruju…“ A tak jsme mu vysvětlili, co nás sem přivedlo. A děda povídá: „To jste tedy na správném místě. Taky bylo odjakživa náměstí svatého Jana, ale teď tu přes něj udělali novou silnici a sochu svatého Jana postavili tamhle kus dál do stráně, aby ji nějaký pitomec v noci neporazil. A v tom domku se zatlučenými okny opravdu bydlel starý Kalous, byl to švec. Pak mu umřela žena a syn odjel někam do ciziny a on tu žil do smrti sám. Asi neměl žádné příbuzné, o domek se nikdo nepřihlásil a nikdo ho nechce. Však za čas se celý tenhle kout bude bourat, snad tu ještě dožijeme.“
Tak alespoň nějaké informace. Ale alespoň najít dědečkův hrob – to by si Bety moc přála. Marně jsme jí vysvětlovali, že když rodina nepokračuje, tak se starý hrob po sto letech zruší, ale nedala si říct, a tak jsme jeli na hřbitov. Byl velký, pečlivě upravený a skládal se ze staré části, která byla oddělena bílou páskou jako nebezpečná, a nové části, kde se pochovávalo. Ve staré části byly už hroby silně omšelé, hroby byly blízko sebe a chůze mezi nimi byla obtížná. Prošli jsme novou část a hledali jméno Kalous, ale nic jsme nenašli. Už jsme se chystali k odchodu, ale Bety se nevzdávala, že ještě půjde do té staré části za páskou.
Nedaleko kopali dva hrobníci nový hrob a křičeli na ni, ať tam neleze, že je to nebezpečné. Ale Bety i když kulhala se statečně drala dál.
Netrvalo však dlouho, když jsme uslyšeli křik – pomoc! Pomoc!
Vyrazili jsme za ní a uviděli, jak se Bety válí na hrobě v kytkách a nad ní je vzpříčený pomník, kterého se chytla když klopýtla a který spadl. Měla neskonalé štěstí, neboť se vzpříčil o další náhrobek a vytvořil tak sklopec, pod kterým ležela. Na pomoc přiběhli i hrobníci a tak se nám ji podařilo vytáhnout ven. Byla silně otřesená a my také.
Hrobníci jí řádně vynadali, proč leze za pásku a jeden povídá: „Vidíš, babo, nemáš lézti, kam nemáš, když je to za páskou, to si na tebe sáhla „smrtka“!“ a přidal několik zvířecích titulů, takže jsem byla moc ráda, že Bety nerozumí.
Helena Potenská, Praha 4