Je to už asi 15 let, co mi umřel táta. Nebydlel s námi, ale jezdili jsme za ním do sousedního města. V den jeho úmrtí, což jsme nevěděli, se děly podivné věci. S dcerami jsem spala v ložnici a asi v deset hodin večer nás všechny probudilo zvonění dětského telefonu na baterky (byla to taková hračka). Dcery vstaly a šly telefon vypnout. Řekla jsem si, že má asi nějaký špatný dotek a sám se spustil. Holky ho vypnuly, ale on zvonil dál. Navíc hrála melodie, která tam vůbec nebyla. Prostě úplně jiná, ne známá znělka. Jedna z dcer se naštvala a vyndala z něj baterky, ale telefon hrál dál. I bez baterek. Trochu nás to vyvedlo z míry, a tak telefon letěl na zem. Pak teprve umlkl.
Druhý den přišel od sestry telegram, že zemřel táta.
Následující den jsem šla spát a v noci mě probudil silný průvan. Ale vše bylo uzavřené a nikde se nic nehýbalo. Bylo to, jako kdyby nám někdo foukal přímo do obličeje. Myslela jsem, jestli to není některá z dcer, ale obě tvrdě spaly. Došlo mi, že se táta přišel rozloučit.
Helena D., Kostelec