Abyste rozuměli – mám pudlici. V normálních poměrech je to moje sluníčko, zlato, beruška, pejsáček, holčina, prostě Terinka. Nosí míčky, chroupe granule, spinká u mě na polštáři a hlídá listonošku. Někdy ale nadejde období, kdy si s ní přestávám rozumět. Jde o období, kdy hárá. V tom případě stojí u dveří, kňourá, točí se do kolečka, nejí, nehraje si a v noci nespí. Ale ťapká pořád z pokoje do předsíně a naopak.
Její kamarád Ferda, kterého má můj přítel Pavel, ten je z toho takřka na větvi. Na procházku s oběma najednou nelze jít, protože jinak se rozpoutá peklo. Ferdík zlostně vyje na celou ulici, snaží se vyvléknout z obojku. Terka má dny, kdy by hrozně chtěla s Ferdou štěňátka a v tom období spolu nemohou přijít vůbec do styku. Tuhle, když jsme i s Pavlem pocítili, že se nám po sobě stýská, šli jsme každý po jedné straně chodníku, nemohli jsme si však nijak povídal.
Pak ale nadešel další den, kdy jsme pokusně pustili oba z obojku. K našemu údivu si jí Ferdík už nijak nevšímal. Už zase můžeme chodit spolu na procházky! Ta moje pejsková šla klidně, chovala se zase jako předtím. Doma všechno snědla a po dlouhé procházce sebou plácla na koberec, kde spokojeně pochrupovala. Byla to zase moje beruška, která mi někdy skočí na klin a položí si hlavičku ke mně na rameno. Nezlob se, paničko, říkaly její velké oči, to jsem tě natrápila, viď? A k večeři dostala velkou misku zeleninových granulí, těch, které chroupá vždy s tak velkou chutí.
Eva P., Praha