Moje maminka, dnes už na ni mám bohužel pouze vzpomínky, když ještě žila, tak byla nejen katoličkou. Ráda a často, minimálně každou neděli, svátky a podobně, chodila do kostela a upřímně se modlila k Bohu. Zvláště za zesnulé a přála jim i věčné lehké odpočinutí. Tak, jako to i při každém úmrtí nad rakví říkal i katolický kněz. Pevně věřila, že smrtí vše nekončí, ale že duše zempřelých podle toho, jak se dotyčný chodil za svého života, putuje do nebe, očistce nebo do pekla. Pevně věřila i tomu, že zesnulí, rodiče, sourozenci i nadní drží ochrannou ruku. Že ji varují před nebezpečím a často ji ve snech varují před nenadálým nebezpečím, nemocí a podobně. Jistě i proto často pod jejich obrázkem hořela svíčka. Ta hořela ale vždy, když měla nějaký varovný sen.
Tak se jí onehdy zdálo, že se jí ve snu objevil dříve zesnulý otec a ukazoval na kostel. Vyložit si to ale nedovedla. Knihy jako snáře, které jsou dnes ke koupi, tehdy vůbec nebyly. A pokud ano, neměla na ně peníze a nemohla si je dovolit. Ráno mě a mého sourozence informovala o podivném snu. Tvrdila, že nemá ponětí, co jí chtěl otec sdělit. Nevím, kdo jí poradil, že si snad přeje, aby se šla poradit do kostela, ale ona poslechla. Ještě než šla ráno k řezníkovi, zašla do kostela. Zde se nejen vroucně pomodlila, ale podle jejího sdělení prosila zesnulého otce o vysvětlení, co jí chtěl svým zjevením se snu sdělit.
V kostele se zdržela asi 20 minut a pak šla k řezníkovi na dolní ulici v Litomyšli. Již z dálky viděla, že před krámem stojí skupiny lidí a nákladní auto, které se nabouralo do onoho řeznického krámu. V oné kritické době bylo v krámě dost kupujících žen, ale i školou povinných dětí. Ke smrtelnému úrazu ale naštěstí endošlo. Poraněných, zvláště od sklad, však bylo dost. Řezický krám nebyl veliký, a tak se kupující tísnili u pultu, když k havárii došlo.
Nákladní auto prorazilo vchodové dveře, nárazem zničilo výkladní skříň a ohrozilo na životě spoustu lidí. Ti totiž řítící se auto na řeznictví neviděli. Byli obrácení zády ke dveřím. Když maminka přišla blíže a viděla tu spoušť, ihned si vzpomenula na sen, ve kterémbyla jasně varována. Kdyby se nebyla zdržela v kostele, jistě by byla mezi kupujícími v onom krámě a možná by nárazem byla nejen šokovaná,ale co hůř také zraněná.
Onehdy jsem já a starší bratr Ladislav byl s maminkou v lese na borůvkách. Maminka nejprve jít nechtěla, že potřebuje vyprat prádlo. Pračky v té době nebyly a pralo se na valše. Maminka radila, ať trhání borůvek necháme na druhý den, že s tím bude počítat a půjde s námi. Bratr byl neodbytný, že druhý den nemůže. Chtěl, aby s námi šla maminka zrovna, když jsme se rozhodli. Maminka s námi tedy šla, i když nerada. Cestou vyprávěla, že se jí prý zase něco zdálo. Nepamatovala si ale, co to bylo. Když se vzbudila, cítila, že se ve snu bála a byla i téměř celá opocená.
Vyložit si to nedovedla, ale varovala nás,a by jsme byli v lese pozorní. Chtěla, abychom se drželi pohromadě, že by se mohlo nědo stát. A opravdu! Při trhání borůvek více sledovala nás, abychom neupadli přes větve, kořeny stromů, pařídky a tak dále. Sama o sebe strach neměla. Jenže v tom hrůzou oněměla a nebyla schopná ani pohybu. Měla v předklonu nataženou ruku na keříček krásných borůvek a nevšimla si, že těsně u něj je stočená dospělá zmije. Ta s hlavičkou zdviženou sledovala každý maminčin pohyb. Byla připravená zaútočit, uštknout ji a otrávit ji svým jedem! Naštěstí maminka pomalými pohyby vycouvala a nic se nestalo. Z trhání borůvek už ale nebylo nic.
Nebyla ve snu opět varována? Podobných případů, kdy ji zesnulí varovali před nebezpečím, totiž měla několik. Jednou jsem já upadl z kola a hodně jsem se potloukl. Jindy bratr Josef spadnul ze schodů a hodně dlouho se léčil. Do konce života už pak měl trvalé následky, protože neohnul nohu v koleni.
Všechny tyto, ale i jiné věci, které maminka za svůj život prožila, spojovala se sny. Občas se jí totiž zdávalo, že ji někdo na něco upozorňuje a ona naštěstí byla tak všímavá, že si to spojila s realitou. Dávala si to také do souvislosti, že ji ze záhrobí varují její blízcí. Pevně věřila, že i nad ní a náma, jejími dětmi, někdo drží ochrannou ruku a varuje nás. K víte v Boha nás podle ní vedou strážní andělé, byť prý mají podobu zesnulých předků.
František B., Rychnov nad Kněžnou