Když jsem byla malá holka, bydlila v naší ulici babička s dědou. Kdysi dávno se sem přistěhovali odněkud z Moravy. Brzy se sžili s našimi lidmi a každý je měl rád. Babička byla milá a hodná, dovedla každému poradit a pomoct a dědeček byl veselá kopa. Jako zedník si vydělal nějakou tu korunku na fušce a všechno to nechal s kamarády v hospodě u Halamíčků. Ne, že by se opíjel, ale jak mu babí často vyčítala, on byl prostě řeča a potřeboval obecenstvo. Dovedl totiž pěkně vykládat neuvěřitelné příhody a chlapi z hospody si pro něho i sami přišli, jen aby je šel pobavit. Dnes by se řeklo, že uměl udělat zábavu, nezavdal by si ani s paní Bubílkovou, ani s panem Novotným, takový to byl kabrňák!
Ale všeho moc škodí, jak se říkává. Babičce v hospodářství moc nepomohl a jak tak někdy přišel trošku veselejší, pořádně mu vynadala. To pak vylezl děda na půdu a vytáhl za sebou žebřík. Tam za ním nikdo nemohl a když se v seně krapet prospal, přišoural se dolů, jakoby se nic nebylo stalo. Chvíli pak byl vidět na dvorku, krmil králíky, nebo čistil prasátku chlívek, ale babi ho i tak musela pořád hlídat, protože stále vymýšlel nějaké ty skopičiny, jak ona říkávala „lidem na opici a jí na dopal“.
To vám dědu jednou napadlo, že si udělá višňové víno. Urodilo se tenkrát višní, že se pod nimi větve prohýbaly, a tak dědeček vymyl demižón a natrhal košík toho výtečného ovoce. A pak začal vzpomínat jakže to chlapi, no prostě jak se dělá. „Višně, cukr a voda – na tom se přece nedá nic pokazit,“ řekl si. A jak myslel, tak udělal. Oprané višničky nasypal do demižónu, přidal kilo cukru a vše to zalil po okraj vodou. Demižón postavil do okna na sluníčko, aby byl v teple a čekal. No, nečekal dlouho, višničky začaly nabývat na objemu a počaly vytlačovat tu višňovou šťávičku z demižónu ven. A nejenom tu šťávičku. Přes okraj začaly přepadávat nakonec i ty višně a děda viděl, že někde udělal chybu. „Dal si tam moc vody,“ řekla mu babička rovnou, „bodejť by to nepřeteklo, páchne to tu jak v nějaké harendě, jdi a vyhoď to na hnůj“. Jak je ten svět ošidný – jednomu je to voňavá šťávička a druhému to páchne!
Dědečkovi se ovšem zdálo, že vylít višňák do hnoje by byla velká škoda, a tak šel a nalil vše prasátku do korýtka. Vepřík Pepa – jak mu říkali – měl už bezmála dva metráky a za pár neděl byl sjednaný řezník – pan Rajtera, aby mu pomohl na cestě ze světa, ale jakmile ucítil v korytě tu nakvašenou dobrotu, protočily se mu panenky, zabořil rypák do višní a nevytáhl ho dřív, než to všechno vyslopal. Chrochtal při tom a mlaskal, jakoby týden nežral a vylízal pak korýtko, že bylo jak nové. Děda spokojený, že višničky nepřišly jen tak nazmar, zavřel za Pepíkem vrátka a šel si po svém.
Jak tak šukal nějakou tu chvíli po dvoře, najednou slyší od prasečího chlívku strašlivý křik a pláč. Utíkal se podívat, co se děje a málem se mu podlomila kolena! Otevřenými dvířky vidí Pepu ležet s kopýtky nahoře a babičku, chudáka, jak nad ním běduje a lomí rukama!
Křik a pláč přivolal i pana souseda, pana Macháčka. Otevřel si branku a spěchal se podívat, cože se to děje. Babi mu s pláčem ukázala čuníka. Papa se nehýbal, jen ztěžka odfukoval, jakoby byl v posledním tažení. Prohlédli ho ze všech stran a shodli se na tom, že babička musí k veterináři. Dědeček zpovzdálí všemu přihlížel a neřekl ani slovo. Mlčel, i když viděl, jak babička bere ze stodoly kolo a uhání k panu doktorovi. Zanedlouho se s ním vrátila a všichni znovu prase obhlíželi. Pak doktor se vyptával, co mu dala babička žrát, a nakonec ukázal na pár červených flíčků a řekl, že má Pepa červenku a musí se zabít a zakopat. Na babičku šly při jeho řeči mrákoty! „Za čtyři neděle mám sjednanou zabíjačku, pane doktore, to je neštěstí,“ volala, „co jsem komu udělala, že mě tak Pánbůh trestá?“ a začala panu doktorovi vykládat, že ještě před hodinou žádné fleky nemělo. Pan doktor připustil, že to jde velmi rychle, ale že se nedá nic dělat, prase se musí zabít, polít vápnem a zakopat. S tím také odjel. Ale panu sousedovi se stále něco nezdálo, a protože v chlívku bylo jen slabé světlo, přinesl z domu velkou baterku a na Pepu si posvítil. Teď pod světlem mu ty červené pupínky na červenku už vůbec nepřipadaly. „Babi, to prase něco sežralo a má kopřivku, žádnou červenku, to se pak doktor plete. Nic nepokazíme, když mu zkusíme dát klystýr. Mám přece rok co rok prase a už jsem viděl fleky od červenky, tohle není ono!“ A babička – zoufalá nad tím, že by měli Pepu tak bídně utratit, honem pospíchala pro potřebné věci. Přinesla v umyvadle teplou vodu s mýdlem, hadičku a nádobu na nálev. Pan soused zavedl Pepíkovi hadičkou klystýr do rekta. V tu chvíli přestalo prase funět a hekat, a tak si oba svorně pomyslili, že už je s ním konec. Ale sotva pan Macháček vytáhl hadičku, měl co dělat, aby uskočil před mocným proudem krve, který začal z Pepy stříkat na všechny strany. Babička už jen přihlížela zkáze. Ale co to? Z prasete nestříkala jen krev, začaly z něho lítat nějaké kamínky, nebo broky a bubnovaly do plechem obitých dvířek a stěn okolo jak dávka z kulometu!
V malé pauze, když kanonáda trošičku ustala, vzpamatovala se babi a posvítila si na to nadělení. Kolem zdí a podle dvířek byly všude hromádky pecek! „Pane Bože, vykřikla, vždyť jsou to višně, ten dědek bláznivá mu vylil do koryta zkvašený višňák! Já tu potvoru snad zabiju!“ A už otvírala dvířka a hnala se hledat dědu. Jenže dědeček za dveřmi všechno slyšel, na nic nečekal a babi už jen zahlédla, jak za ním kus žebříku mizí na půdě.
No, a to je konec celého příběhu. Babička si zanadávala, spolu s chytrým panem sousedem uklidila v chlívku ten marast a Pepík zatím klidně vyspával tu višňovou opičku.
A dědeček? Ten si nahoře na půdě sumíroval, jak bude večer v hospůdce u Halamíčků zase slavný! „To byl dneska den,“ liboval si, „takovou kanonádu jsem nezažil snad ani na Pijavě, ani tam ne!“
Alena Lovecká, Příbor