Dětství jsem často trávila i se svým bratrem u babičky a dědečka na vesnici. Dědeček byl šikovný stolař a s babičkou jsi ještě přivydělávali zdobením již hotových rakví. Přikázali nám, abychom do této místnosti s bratrem nechodily, ale zakázané ovoce nejlépe chutná a nás ze zvídavosti tyto prostory přitahovaly. Jednoho letního dne jsme si hráli s bratrem na schovávanou a mě napadlo, že si ulehnu do již vyzdobené rakve. Bratr mě dlouho nemohl najít, byl z toho dost mrzutý. A když už mě konečně našel, tak ho nenapadlo nic lepšího, než na mě přiklopit víko od rakve. A zlomyslně odešel. Strašně jsem se polekala, křičela o pomoc.
Byla tam tma. Nemohla jsem pořádně dýchat, a zmocňovala se mě beznaděj. Najednou jsem jako ve snu uviděla svoji maminku, jak se na mě dívá, směje se, volá na mě, natahuje ruce. To mě trošku uklidnilo a v tom se otevřelo víko od rakve a hádejte kdo nade mnou stál? Vyděšená maminka, která nás přijela navštívit a když uslyšela mé zoufalé volání, tak šla po hlase až k rakvi. Bratr dostal vyhubováno a já se ještě dlouho bála chodit kolem místnosti, kde byly rakve a měla fobií z uzavřených prostorů. Dnes už na tuto příhodu vzpomínáme s úsměvem, ale tehdy mě rozhodně do smíchu nebylo.