Byl to On s velkým „O“, byla to moje osudová láska, i když neskončila svatbou.
Já byla mladá, prý hezká a šikovná holka. On – Jára, byl příjemný, společenský muž. Miloval hudbu a také se jí věnoval. Byl starší než já, mě totiž starší muži imponovali. Byl pro mě kamarád, přítel i milenec. Zamilovali jsme se.
Seznámili jsme se v létě, naše známost trvala téměř tři roky. Já ji však ukončila dopisem, který jsem mu poslala v době, kdy byl mimo republiku. Chtěla jsem se rozejít v dobrém. Život šel dál. I potom, když jsme se náhodně potkali, vždy jsme se pozdravili, usmáli, prohodili pár slov a každý šel svou cestou.
Později jsem se provdala za jiného muže. Naše manželství nebylo dobré ani pěkné. Já se pak dále věnovala rodinným povinnostem. Čas ubíhal a rychle plynul. Až jednou… opět jsme se setkali s mým osudovým mužem. Bylo to již v čase seniorském. Vídali jsme se. Naše schůzky byly milé, upřímné, vřelé a snad jsme se i po letech znovu zamilovali. Pomalu se však náš vztah rozplynul. Často vzpomenu a myslím na tuto „lásku“ i dobu. Také si občas kladu otázku. Pokud bychom byli dříve spolu, určitě měli potomka, zda by i tento vztah končil rozchodem? To vše v mém srdci zůstává.
Vladimíra (65), Brno