Měla jsem jednoho kolegu, takového veselého a milého člověka. Vzal si dovolenou a se svou ženou odejel do Tater. Po týdnu se vrátil do práce a řekl, že si vezme ještě týden dovolené, aby si odpočinul. To bylo v pondělí.
Z úterka na středu jsem měla sen. Zdálo se mi, jak ke mně kolega přišel a řekl: „Květuško, víš, že umírám?“ Ve snu jsem se zasmála a řekla: „Ale pane P., vždyť jste živý.“ Podíval se na mě, natáhl ke mně ruku: „Jen si sáhni, jak stydnu.“ Pak jsem se probudila.
Ráno jsem vše vyprávěla kolegům v práci. Smáli se a dobírali si mě, jaké mám sny, že tam dotyčný v pondělí byl. Na vše se zapomnělo, jen mě to vrtalo hlavou.
Ve čtvrtek ráno zazvonil telefon. Když jsem ho shodou okolností zvedla právě já, uslyšela jsem hlas dcery pana P. – říkala mi, že tatínek náhle zemřel. To už se kolegové nesmáli a už nechtěli, abych jim říkala, co se mi zdálo. Občas mi říkali, že jsem čarodějnice.
Mám ještě jeden příběh z mládí. Jako mladá dívka jsem se seznámila s chlapcem, který byl o 7 let starší. Byla jsem zamilovaná, on za mnou dost často jezdil z Prahy.
Jednou jsem měla sen, že za mnou přijel a měl na ruce snubní prsten. Říkala jsem si, je to jen sen a dá se vyložit různě. Ale nedalo mi to, a když přijel, tak jsem chtěla, aby mi ukázal občanku. Dost se tomu bránil, ale nakonec mi ji ukázal a světe div se, byl ženatý. Hned jsem vztah ukončila.
Věřím, že je to něco mezi nebem a zemí a mě se zprávy zjevují ve snech.
Květoslava Šnokhausová, České Budějovice