Na začátek mého příběhu Vám napíšu, že jsem Vaše pravidelní čtenářka. Jsem ráda, že české časopisy si můžeme přečíst i my Slováci, kde jsou různé příběhy lidí a osudy.
Rozhodla jsem se , že vám pošlu příběh do rubriky Neuvěřitelné příběhy čtenářů. Ten příběh, který Vám píšu, se skutečně stal minulý rok v listopadu, kdy je i období slabšího babího léta. Bylo to zhruba měsíc po smrti mé milované babičky, která zemřela 24.10. 2014. Na začátek mého příběhu bych Vám o ní něco napsala. Zemřela těsně před 88. narozeninami v době, kdy se blížily Dušičky, svátek lidí, kteří nejsou mezi živýma, ale jsou na druhém světe a kde odpočívá jejich duše v pokoji. Jsou našimi strážnými anděly, kteří se koukají na náš život shora. Má babička se narodila 31. října 1926 v Pružině. Je to malá vesnice blízko Považské Bystrice, je to část středního Slovenska. Vdávala ve 24letech za mého dědečka, který byl od ní o dva roky starší. Měli spolu 4 děti, z toho dvě ji zemřely. Poznačilo to jejich život.
Vdala se do Žiliny a tady i zůstala žít, protože dědeček byl z tohoto města. Mou milovanou babičku znalo mnoho lidí, nikdy nikomu neublížila, každého brala takového jaký je a snažila se každému pomoct. Svůj život zasvětila práci, rodině, víre a lásce. Byla velmi tolerantní a měla dobré srdce, ráda každému pomáhala. Při psaní tohoto příběhu nám stále chybí, je po ní prázdno a pusto. Když v mých vzpomínkách na ni myslím, vzpomínám si na krasné chvíle, které jsem s ni zažila. Mám s ní mnoho hezkých zážitků. Jsou krásnou vzpomínkou v mém srdci. Když píšu tento příběh, vlévají se mi slzy do očí, protože bych si přála, aby byla mezi námi. Ale každý člověk se jednou narodí a jednou musí odejít z tohoto světa.
Má babička byla, dá se říct, mou druhou maminkou. Byla mi velkou oporou, vždy mě podpořila, když jsem to nejvíc potřebovala, poradila mi i pomohla. Byla mou zpovědní vrbou, snila, že se dožije mé svatby, ale nestalo se tak. Byla mi nápomocná i při výchově mé dcerky, která letos oslavila své sedmé narozeniny. Bydleli jsme s ní 6 let. Bývali jsme čtyři, už jsme jenom tři. Bydlela s ní i její dcera, která je moje kmotrou. Těžko se mi věří, že takový člověk s dobrým srdcem mohl odejít z tohoto světa. Byla to pro nás velká rána, která se dlouho hojí. Od doby kdy zemřela, pravidelně navštěvuji její hrob, nosím ji živé květy a snažím se o to, aby tam ji vždy hořela svíčka. Mnohokrát s ní i mluvím, protože věřím tomu, že mě slyší. Jednou když jsem byla znovu na hřbitově, se mi stala zvláštní věc. Jako obvykle, když jsem přišla na hřbitov, jsem si s ni povídala, upravovala jsem hrob a začala jsem plakat, jak mi bylo smutno. Pomodlila jsem se a už jsem byla na odchodu, když v tom jsem za sebou uslyšela zvláštní kroky a šustění. Zastavila jsem se, otočila se a nikde nikoho. Pokračovala jsem dál a opět jsem to slyšela. Tohle se zopakovalo asi třikrát a nastalo ticho. Byla jsem z toho velmi překvapena, no zároveň i šťastná, protože na základě tohoto jsem pochopila, že má milovaná babička mě slyší. Ví co mě trápí, a tím znamením mi dala vědět, že ví, co se děje na zemi a hlavně mě poslouchá. Tento moment se už nezopakoval, i když jsem si velmi přála, abych to někdy ještě slyšela. V té chvíli jsem si to až tak moc neuvědomovala, ale až později, když jsem přišla domů.
Vím, že i když je na druhém světe, poslouchá mě, dává na mě i moji milovanou dcerku pozor, protože ona sama mi ji pomohla vychovat. Dala jí důležité základy pro život a hlavně nás všechny velmi milovala a dávala nám mnoho lásky. Myslím, že takových babiček je velmi málo a vždy v mém srdíčku zůstanou krásnou vzpomínkou. V životě je důležité vážit si maličkostí a každou hezkou chvíli, kterou zažijeme, nebo nikdy nevíme v našem životě, kdy ten náš den bude poslední, a která hodina bude poslední.
Závěrem by jsem chtěla říct, že jsem ji velmi milovala, i když už není mezi živýma, vždy ji budu milovat. Bude vždy mou nejlepší babičkou a chci ji do nebe ze srdce poděkovat, co všechno pro nás udělala. „Děkuji babičko za všechno, co si pro mne udělala, vždy zůstaneš pro mě mou krásnou vzpomínkou a nejlepší babičkou.“
Veronika M., Žilina