Začali jsme si psát a vyměňovat své názory a postoje. Psal s lehkostí, a přitom šel do hloubky. Měl zvláštní schopnost vidět v příběhu vrstvy, které jsem sama jen tušila. A hlavně, měl radost z toho, že o něm může mluvit, to bylo z jeho projevu jasně čitelné. Každý večer jsem se těšila, až mi pípne notifikace. Psali jsme si o knize, ale i o jiných románech, o tom, proč nás štvou i zvláštně přitahují otevřené konce. Postupně jsme sklouzli i k osobnějším věcem. Řekla jsem mu o svém rozchodu, jak jsem si po něm dlouho připadala jako vedlejší postava vlastního života. On mi napsal, že někdy je otevřený konec vlastně největší šancí. Nikdy neposlal svou fotku. Tvrdil, že si střeží soukromí. Nevadilo mi to. Zamilovala jsem si jeho slova.
Milena, 39 let, Středočeský kraj