Uvědomil jsem si, že jsem se zachoval jako hlupák. Hned jsem stočil volant a vrátil se zpátky do ambulance, kde jsem se paní logopedce upřímně omluvil. Ona byla nesmírně chápavá, vůbec se nezlobila, jen mi dala kontakt na rodinnou poradnu. Tam jsme s malou začali pravidelně docházet a společně s návštěvami logopedie se Adriance začala řeč lepšit každým týdnem. A nejen to. Dcerka působila celkově klidněji a spokojeněji, jak se postupně začínala s novou situací doma více sžívat. Neskutečně se mi ulevilo. Jelikož jsem věděl, že hlavní zásluhu na tom má paní logopedka, koupil jsem jí obrovskou kytici jako poděkování. Ona se sice zdráhala ji přijmout, ale když jsem jí řekl, že ji pomáhala vybírat Adrianka, nakonec se nechala přesvědčit.
„Taky bych se chtěl ještě jednou omluvit, jak jsem na vás tehdy vyjel. Urazil jsem se jako malý kluk a myslel jen na sebe. Do teď je mi trapně, promiňte.“…