Druhý den, kdy jsem si na prožitý večer vzpomínala, mi s hrůzou došla jedna hrozivá skutečnost. Od Petrovy smrti to byl prví den, kdy jsem na něj ani na malou chvíli nepomyslela. Naprosto mě to vyděsilo. Rozplakala jsem se a napsala Jiřímu, že už se s ním nechci vídat. Odpověděl obratem. Laskavě, ale také nechápavě. A požádal mě o poslední schůzku, kde bych mu to vysvětlila. Svolila jsem a vše mu po pravdě řekla.
„Ach Marie, rozumím vašim obavám. Já také nechci, aby mi někdo nahradil Helenu. To by ani nešlo. Ovšem také nechci, aby její smrt znamenala, že už nikdy nesmím být šťastný.“ Musela jsem uznat, že měl pravdu. To, že dokážu být šťastná s jiným mužem, přeci nevymaže všechna ta léta s Petrem, ani mé vzpomínky na něj. A rozhodně to nijak nepošpiní jeho památku. Prostě jen musím žít dál.
Marie, 64 let, Praha