Nevlídna listopadová sobota nás nemohla odradit od návštěvy naší opuštěné chaloupky, kde jsme ubytovali dvě roztomilé kočičky, které se k nám nastěhovali v létě na prázdniny. Dvakrát týdně je jezdila celá rodina krmit. Kočky měly vždy radost a čekaly jako by znaly kalendář. Tu osudnou sobotu už bylo dost sněhu, takže jsme se do chaloupky na kopci nemohli dostat autem. Nechali jsme ho stát dole na louce a za kočkami šli pěšky.
Když se ty dvě nezbedy pořádně nasytily a vydovadely s našimi kluky, začali jsme se pomalu chystat na zpáteční cestu. V tom momentě jsem strnula hrůzou – neměla jsem zlatý prsten, který jsem dostala od manžela k výročí svatby. Co dal? Nastala ta správná sobotní idyla. Tatínek, rodilý organizátor se dal do zachranovani situace. S mým mužem odvalili z kůlny prázdný sud dolů na louku, zatopili pod ním a ze všech míst, kde jsem se já pohybovala jsme na lopatach snášeli sníh a dávali do sudu. Tavili jsme a tavili, ale prsten nikde.
Cestu domů jsem probrečela. Litovala jsem, že jsem ho nenechala doma. Když jsme dorazili domů, tak syn si šel do obýváku pustit televizi a začal křičet. Mami, mami. Všichni jsme tam běželi a co vidíme. Prsten byl na stole. Asi mi byl osudem opravdu určen. Nikdo z rodiny mi nic nevycital.
Vaše čtenářka.
