Jednoho dne jsem se vrátila večer domů z kostela, kde jsem nechala tátovi po letech k výročí jeho úmrtí sloužit mši. Hned po příchodu domů jsem sáhla po ovladači a pustila si televizi. Ta se po zapnutí šíleně rozeřvala. Strašně jsem se lekla, co se to děje. Chtěla jsem ztlumit na ovladači zvuk, ale ať jsem mačkala, jak jsem mačkala, hlasitost nešlo ztlumit, tak jsem televizi rychle vypnula.
Když jsem se uklidnila, snažila jsem se televizi znovu zapnout. V tom se ovladač v mé ruce tak rozpálil, že jsem ho upustila na zem a snažila jsem se hadrem ho otevřít a vyndat vřelé baterky. Obojí jsem nesla v hadru na WC a hodila na dlaždičky. Samozřejmě fantazie pracovala, co když je to bomba a jestli ano, ať bouchne raději někde stranou.
Po chvíli jsem ses vrátila a zkoušela zapnout televizi bez ovladače jen tlačítkem na starším typu, televize ale řvala dál. Vypnula jsem ji a volala bratrovi, co mi ji věnoval a vyprávěla jsem mu, co se děje. Najednou nám ale bylo vše jasné. „No jo,“ říká bratr. „Táta přece když žil, koupila jsi mu tehdy naslouchátka, protože si sousedé stěžovali na hlasitost televize.“ On totiž hůře slyšel. Asi mi tím televizním „křikem“ chtěl poděkovat za mši a naznačit, že tam nahoře je. A asi doufal, že to pochopím.
Další překvapení na mě ještě čekalo. Asi po hodině jsem šla opatrně na WC pro ovladač a baterky, ale ten byl najednou studený, stejně jako baterky. S obavou jsem vložila baterky do ovladače a zapnula televizi. Věřte nebo ne, ona se zapnula a běžela docela tiše. Od toho večera se už nic podobného nestalo a tenhle ovladač i stejné baterky ještě dlouhý čas běžely dál.
Jarmila K, Praha 2