Je to už dlouho, nějakých pětadvacet let, když jsem vyjela s manželem a kolegyní z práce na nějaký kulturní rekreační pobyt do Prahy. Užívali jsme si to opravdu krásně a každý den vyráželi jiným směrem za dalšími památkami.
Jedno odpoledne jsme tak čekali na ostrůvku tramvajové zastávky, když se z vozu, který právě přijel, vyvalil pořádný chumel lidí a já ucítila podezřelé škubnutí řemínkem kabelky. Měla jsem ji přes rameno zavřenou jenom na takový typický stiskací knoflík. Hned mi bylo jasné, že se zřejmě někdo zajímal o její obsah a nemýlila jsem se.
V tramvaji jsem zjistila, že místo peněženky ale zmizelo pěkné kožené pouzdro s brýlemi, větší a vymyšlené tak, že se do něj vešla i tužka. V tu chvíli se nedalo nic dělat, ale když jsme se vraceli večer domů a vystupovali na stejné zastávce, všimla jsem si, že hned vedle stojí šest popelnic seřazených jako vojáci.
Vyzbrojila jsem manžela deštníkem a požádala ho přes mírné protesty, aby popelnice prohlédl. Měla jsem neuvěřitelné štěstí – v té poslední šesté leželo hned navrchu mé zamilované pouzdérko i s brýlemi a tužkou. Měla jsem z něj o to větší radost, že jsem si v duchu představila protáhlý obličej, který musel mít zloděj, když zjistil, že v té pěkné kůži se neskrývá mamon, nýbrž obyčejné brýle.
Bohuslava K, Brno