Milá redakce, reeaguji na Vaši výzvu „Stalo se Vám také něco tajemného? Neváhejte a napište!“ Tenhle příběh se stal vloni v srpnu. Chovala jsem dvě krotké činčilí samičky, osmiletou Nelinku a patnáctiletou Emilku. Emilka v červenci zemřela sešlostí věkem; 15 let je jejich průměrný věk. Trvalo 3 týdny, než jsem osiřelé Nelince sehnala kamarádku – devítiměsíční činčilku, která dostala jméno Rozárka. Obě činčily se hned sblížily. Jednou jsem si v kleci všimla, že obě zvířátka vytahala seno ze seníčku a natahala si ho do boudičky, kde si z něj udělala pelíšek. V té boudičce nikdy předtím nespaly a byla to zrovna ta boudička, ve které Emilka předtím zemřela. Proč je tedy najednou tak zaujal, že si v něm obě ustlaly na seně? Tak nějak jsem se nemohla zbavit dojmu, jako by v té boudičce zůstával Emilčin duch a ony tam s ním prostě bydlely. I zvíře má přece nějakou dušičku a Emilčiny citlivé kamarádky možná vycítily něco, co lidé nevidí a možná ani netuší. Nakreslila jsem si ten výjev jako obrázek. Během kreslení byl na stole roztahaný všechen ten výtvarnický nepořádek a přes něj ležel ještě pohozený TV program na ten den. A pak jsem během kreslení viděla, že je v programu zrovna napsaný film s názvem, z něhož až zamrazilo:
„A co když je to pravda?“ jmenoval se ten film. Obrázek je mi drahý, a tak vám posílám aspoň jeho fotokopii.
Věra P. (53), Česká Skalice