„Kdo to nezažil, nepochopí, jak strašná je to bezmoc, když nemůžete vlastně vůbec nic udělat,“ píše Jaroslava.
„Můj syn byl sice trochu divoké, ale v podstatě hodné dítě. Dokud jsme byli úplná rodina, dal se v klidu zvládat. Jenže když byl v pubertě, tak jsme se s jeho otcem rozvedli. Synovi se zhroutil svět, který znal. Začal si žít po svém a nikoho a nic už nerespektoval…“