Vážená redakce,
odebírám pravidelně časopis „Můj čas na kafíčko“. Moc se mě líbí křížovky, i třeba různé příběhy, co píší čtenáři. Ráda bych se podělila s naším příběhem.
Jednoho dne jsme se vypravili na nákup v Plzni. Jako spolujezdce jsem měla mého vnoučka Jiříka, tehdy tříletého. Dojeli jsme k benzinové pumpě, Jiřík řekl, najeď ke stojanu č. 3, tak jsme zaparkovali na parkoviště č. 3. Vzala jsem vozík, Jiřík si vzal malý dětský a vyrazili jsme na nákup. Času jsme měli dost, tak jsme si nákup užívali.
U pokladny jsme se domluvili, že já nákup zaplatím a Jiřík odveze malý vozík na své místo. Než jsme já u pokladny zaplatila, Jiřík proběhl do haly jinou pokladnou, takže jsem ho neviděla. On se mě vlastně ztratil. Já s plným košíkem jsem utíkala do recepce, kde ho začali vyhlašovat rozhlasem, pán z ochranky se mě ptal, co má kluk na sobě, že to proběhne obchodem, jestli ho najde. Já jsem si samozřejmě vůbec nevzpomněla ani jakou má čepici.
Rozhodla jsem se, že nákup odvezu do auta a začnu ho hledat.
Ujela jsem pár metrů a v tom vidím paní, která vedla dva kluky. Ten jeden byl můj Jirka. Tak jsem se vlastně dozvěděla, jak se vše událo. Jirka vrátil svůj malý vozík, proběhl skrz jinou pokladnu, když mě neviděl, šel na parkoviště č. 3, kde u mého červeného auta samozřejmě brečel.
Tam ho uviděla ta hodná paní, zeptala se, co má maminka na sobě, že jí najdou. Jiřík řekl, že je tam s babičkou. Paní vzala Jiříka za ruku a našli tu nešťastnou, ubrečenou babču, která nemohla ani promluvit.
Dnes se tomu občas zasmějeme.
Miluše Časová (74), Dolní Bělá