„Tak nelituj, vždyť budeš si tam jak pán hnít, věčný sen svůj,“ nesou se na začátku října 1986 karlínským divadlem mrazivá slova. Laďka Kozderková právě sama sobě zpívá rekviem. Ví to ona, tuší to kolegové. Zatímco oni odcházejí po představení domů, ona se vrací do nemocnice.
Jejich velké hlasy denně zní éterem. A to přesto, že oni sami už nějaký ten pátek zpívají výhradně s nebeským chórem. Dar, který dostanou, je totiž vykoupen ranami osudu, včetně předčasného konce.