Pravděpodobnost, že se stejná tragédie bude opakovat, je mizivá. Přesto jsem tomu neušla a můj život se radikálně změnil.
Sedíme s Lucií na zahrádce a popíjíme kávu. Snažíme se bavit o krásných věcech, dokonce se občas na našich tvářích mihne náznak úsměvu. Mohlo by se zdát, že prožíváme krásnou nedělní idylku. Ale zdání klame. My jsme jen utekly z našeho bytu, kde to na nás všechno padalo.
Mám strach o Lucii a děsí mě představa, že tady, uprostřed chatové kolonie, začne rodit. Bříško už má totiž pěkně velké a termín pozítří. Obě si ale uvědomujeme strašlivou věc. Přivede na svět mého vnoučka, který svého tátu nikdy neuvidí…