Do našeho života vstoupili dva nalezenci a přinesli do našeho domu velké štěstí a radost. Od rána do večera tu zněl dětský smích. Tolik už jsem od života nečekala.
Edík sedí na zemi a hází Maxovi míček. A ten mu ho s radostí nosí zase zpátky. Občas se mu na podlaze rozjedou nožičky do všech stran a on se rozplácne jako žába.
V tu chvíli se začne smát Edík a pejsek k němu radostně běží a olizuje ho. Je rád, že se jeho kamarád dobře baví. A co teprve já. Vidět Edíka se smát, to byl pro mne hotový zázrak. Už jsem se bála, že to nikdy nedokáže. Dodnes si pamatuju naše první setkání. Málem mi to tehdy utrhlo srdce. I ta léta, jak dospíval…