Když nás před pár dny navždy opustil, zarmoutil Jan Kačer spoustu lidí. Byl totiž nejenom skvělým režisérem, oblíbeným (spolu)hercem, ale i chlapem, kterých je tu pořád ještě málo. Takovým, na kterého je spolehnutí.
Od osudu dostával rodák z Holic naloženo vlastně odmalička. Začalo to tím, že v roce 1938 zkrachovala rodinná továrna na boty a zdrcený táta si tenkrát sáhl na život. Po „Vítězném“ únoru zase mladému muži s židovsko-buržoazním původem s chutí házeli klacky pod nohy komunisti.
Když zjistil, že se nedostane ani na gymnázium, dal si přihlášku do Bechyně, do slavné keramické školy. S láskou v hlase říkal, že právě tady v sobě objevil to pravé umělecké střevo. Chvíli prý přemýšlel, jestli by se neměl věnovat sochařství, ale pak už se vydal tam, kam ho srdce táhlo. Na DAMU.
Osud seriózního mima určovala postel
Situace se zlepšila v momentě, kdy do svého balicího repertoáru vložil…