Hostinský v lázních nedaleko Brixenu si nechá přeložit čtyřverší, které napsal jeho host česky do pamětní knihy. Zmiňuje výborné telecí maso, dostatek vína a „ztracenou duši“, která touží po jiných blaženstvích.
Divný patron, tenhle host, který sem zavítal z Brixenu s rodinou a společností známých. Vypadá dobře, odpočatě, jen v očích má takový zvláštní smutek. „Jo, jo, stesk po domově, ten se jen tak nezažene,“ povzdechne si. Přitom Karel Havlíček (1821–1856) už není v rakouském Brixenu tak osamělý, jako když ho tam na Vánoce 1851 přivezli do vyhnanství z Čech. Tehdy prohodil jen pár slov s hosty v hostinci, třásl se na každé psaní z domova a doufal, že za ním úřady co nejdřív pustí jeho rodinu. Dlouhou chvíli si krátil četbou knih a choval po místním zvyku ptáčky. „Jediný Walter Scott více by nám nyní prospěl než pět Žižků,“ povzbuzuje ho v dopise František Palacký (1798–1876…