Sousedé na mě divně koukali a občas se mě někdo zeptal na neuvěřitelnou věc. Třeba, jak se mi líbilo v Austrálii nebo kolik jsem vlastně zdědila?
Bylo to, jako bych se ocitla v nějakém zlém snu. Neuplynul snad jediný den, kdy bych se o sobě nedozvěděla něco nového. „Už jste zase byla nakupovat v tom drahém obchodu s klenoty? A ty náušnice jsou z platiny? Neříkejte, že jen ze stříbra,“ zněly nekonečné otázky a já začínala být skálopevně přesvědčená, že o mně někdo záměrně šíří pomluvy.