Byla jsem rozkročená mezi dvěma světy a ani jeden z nich jsem neuměla opustit. Kupodivu mi nakonec pomohl sám Jakub. Kluci se zrovna vrátili z tábora a mezi nadšeným vyprávěním si postěžovali, že jsem jim zabalila málo ponožek. Prkotina, ale Jakub se toho chytil a udělal mi před kluky takovou scénu, až se oba postavili přede mě a prosili ho, ať skončí. A to byl konec. V tu chvíli jsem věděla, že kluci potřebují hlavně spokojenou a šťastnou mámu a tou bych vedle Jakuba nikdy být nemohla. Sbalila jsem nám věci a ještě ten večer jsme se všichni nastěhovali k Jirkovi. Začátky nebyly snadné, klukům chvíli trvalo si zvyknout, ale teď už berou Jirku jako druhého tátu a já nikdy nebyla šťastnější.
(Jarka, 42 let, Střední Čechy)