Vlahý večer, jaký se právě snesl na Jeruzalém, vybízí k procházce. Zamyšlený král Šalamoun se bezcílně toulá po paláci. Míjí mohutné palmy a zlaté sochy lvů. Oknem nahlíží do harému, v němž přebývá na tři sta nejkrásnějších žen, usedá na pohyblivý trůn a pohrává si se svým magickým prstenem. Nejcennější div, který se tehdy v Jeruzalémě nachází, však toho dne nespatří. Musel by se totiž vydat do útrob zdejšího chrámu.
Na skráních desetitisíců dělníků se leskne pot. K vrcholku nevysokého kopce míří další a další vozy naložené kamennými kvádry. Práce na kolosálním jeruzalémském chrámu se chýlí ke konci. „Ještě před vchod vztyčíme dvojici sloupů a bude vše hotové,“ obrací se týrský architekt Hiram na izraelského krále Šalamouna (vládne asi 970–931 př. n. l.). Výsledek šestnáctiletého snažení skutečně stojí za to. Před Šalamounovýma očima se tyčí rozlehlý palácový komplex a v jeho středu…