Vrcholné herecké umění předvedla Jiřina v léta zakázaném politickém dramatu Ucho. Dodnes ji mrzí, že ho neměli možnost vidět její rodiče a že scenárista filmu rok na to zemřel.
Řadu let Jiřinu trochu trápilo, že se režiséři soustřeďují především na její komediální talent. Úspěšných ženských představitelek komických rolí není mnoho a jakmile se jednou některá do takové škatulky dostane, dá práci dokazovat, že její rejstřík je daleko bohatší. Kromě Jiřiny by o tom mohla vyprávět třeba i Iva Janžurová (*1941). V polovině 60. let se ale přece jen našel režisér, který bych ochoten riskovat a prosadil si Jiřinu do „vážného“ filmu. A nebyl to režisér jen tak ledajaký, šlo o jednoho z těch nejlepších, o Martina Friče (1902-1968).